Jiří Dostal: „Neřešte prahy, čísla. Příroda je taky neřeší“

0

MUDr. Jiří Dostal je vedoucím lékařem Centra sportovní medicíny. Věnuje se zejména fyziologii ve vrcholovému sportu. Vystudoval 2. lékařskou fakultu UK. Má atestaci z interního lékařství, pracoval jak na klinických pracovištích Nemocnice Na Homolce a IKEM, tak jako manažer několika zdravotnických zařízení. Od roku 2011 řídil Institut sportovního lékařství, který před rokem opustil.

Na začátku tohoto roku nastartoval s kolegy nový projekt – Centrum sportovní medicíny, které je jedním ze specializovaných center pro sportovní medicínu v ČR. Je členem Americké společnosti pro sportovní medicínu, České společnosti tělovýchovného lékařství a má na kontě několik odborných publikací jak v zahraničí, tak v České republice. Vyučuje a přednáší sportovní fyziologii na VŠ lékařských a sportovních zaměření. Povídali jsme si spolu už opravdu mockrát a vždycky měli rozhovory velký úspěch. Jednou to bylo dost obsáhle o dopingu, podruhé jsme si povídali o dýchání a nebo o laktátu. Ani tento rozhovor nebude jiný.

“What’s crucial is the need to override what your instincts are telling you to do (slow down, back off, give up), and the sense of elapsed time. Taking a punch without flinching requires self-control, but endurance implies something more sustained: holding your finger in the flame long enough to feel the heat; filling the unforgiving minute with sixty seconds’ worth of distance run.” ― Alex Hutchinson, Endure: Mind, Body, and the Curiously Elastic Limits of Human Performance


Přestal jsi působit v ISL a přesunul ses do nového Centra sportovní medicíny

Ano, je to tak. Nebylo to úplně jednoduché, ale majoritní vlastník ISL měl jinou představu o dalším směřování, která se neslučovala s mou vizí. Takže jsme se dohodli a naše cesty se rozdělily.

S kolegy startujeme nové centrum, založené na stejném principu, které jsem chtěl rozvíjet dříve. Navazujeme vlastně na to, co jsme se za těch 10 let naučili, ale zároveň jsme se i hodně poučili z mnoha chyb. 

Není možné a dokonce si myslím, že je vysoce neetické určovat jestli dítě má vlohy pro ten který sport na základě nějakých jednorázových vyšetření a pak doporučovat co mají dělat.

Cílem je posunout dále filozofii komplexní zdravotní péče o sportovce pod jednou střechou. Od dětí až po vrcholový sport. Přidali jsme důraz na možnost provádění testů a vyšetření i pro amatéry (zatím to šlo jen pro profíky) a zvýšili kapacitu na sportovní výživu a péči o děti.

S čím za tebou do Centra sportovní medicíny můžeme přijít?

No hlavně přijďte prosím dříve, než budete mít problém. Je pak hodně složité něco řešit ve stresu na poslední chvíli před závodem nebo v průběhu sezóny. Nabídka služeb, co jsme schopni poskytnout pro amatérské sportovce nebo děti je dobře popsaná na našem webu www.centrumsportmed.cz, tak s tím nebudu zdržovat. Popíšu jen základní myšlenku.

Vytváříme podobné centrum jako je třeba Sport Service Mapei, Bakala Academy nebo další sportovní centra v zahraničí, kde jsme si byli podívat. Základem je, že nezdravý sportovec nemůže trénovat a tedy nemůže mít ani výkon. Ne nemocný, úmyslně říkám nezdravý.

Našim cílem je pomoci sportovcům, jak malým, tak profíkům nebo v masters kategoriích být zdravý, tak aby byl schopen maximalizovat trénink. Většina lidí myslí obráceně. Hlavně, aby sport neškodil. Ano, to je pravda v obecném sportu pro všechny. Ale pokud chcete výkon, tak musíte být především zdravý a trénink tomu musí odpovídat. Bohužel v této oblasti se dnes nabízí mnoho jednoduchých řešení a “biohacků” a zcela uniká smysl dobře provedené a systematické péče. Jednoduchá řešení neexistují, jen cílevědomá a odborná práce od všech zainteresovaných.

Co vidíš v současné době jako největší přetrvávající “sportovní” mýtus?

Mýtů je hodně a nevím, který bych nazval největší. Možná zmíním dva až tři. Vezmu to dle věku.

Za prvé není možné a dokonce si myslím, že je vysoce neetické určovat jestli dítě má vlohy pro ten který sport na základě nějakých jednorázových vyšetření či jednoduchých měření a pak doporučovat co mají dělat za sport. Nejen, že jde o tak multifaktoriální záležitost, že prostě predikce neexistuje, ale poškozuje se tím nejen dítě ale i jeho okolí.

Za druhé genetika – vím, že se nyní nabízí možnosti vyšetření od dětí po vrcholový sport, jaký je genetický profil a predispozice k vytrvalostním a rychlostním sportům. Omlouvám se, ale můj odborný názor je, že to je totální nesmysl a tahání peněz z důvěřivých lidí. Nemůže to za stavu současného vědeckého poznání fungovat a nefunguje. Jestli to trvalo 40 let pochopit laktát (a ještě si nejsem jist, že ho chápeme dobře), tak tady máme nejméně dalších 50 let, než budeme schopni validně použít genetiku k predikci výkonů.

Za třetítrénovatelnost aerobní kapacity – VO2 max. Stále se setkáváme s názorem, že to je z velké části vrozená věc. Samozřejmě, že predispozice hrají roli, ale správným tréninkem lze zvýšit VO2max prakticky u každého, kdo je schopen trénovat. Samozřejmě ne u nemocných, ale to je jiný příběh. A to jsme už zpátky u bodu jedna a dvě. Prostě neexistuje něco jako non-responder na trénink. To je jen trénink vedený tak, že nedochází ke změně. Stačí se podívat na základ celé tréninkové přípravy – všeobecný adaptační model. Tam je vysvětlení všeho, co na první pohled nedává smysl, nebo nefunguje.

Citujme jeden nejmenovaný status: “Nejvýznamějším zdrojem energie jsou cukry, které hrají rozhodující roli při intenzivní jízdě…” Co na to říct?

Co na to říct? Trvalo asi 40 let, než se vykořenil laktátový mýtus jako kyseliny mléčné co způsobuje bolest. Tak to máme se sacharidy ještě asi dalších 30 let, než se ujme správné pochopení tohoto tématu. Pravda také je, že se každý rok názor maličko upravuje a mění. Problém také je, že existují dva militantní tábory – “sacharidový” a “low carb”, které se navzájem neposlouchají.

Trvalo asi 40 let než se vykořenil laktátový mýtus jako kyseliny mléčné co způsobuje bolest. Tak to máme se sacharidy ještě asi dalších 30 let, než se ujme správné pochopení tohoto tématu.

A přitom se ukazuje, že právě propojení a schopnost organismu využívat dynamicky oba zdroje jak v nízké, tak vysoké intenzitě – tzv. metabolická flexibilita je klíčovým faktorem pro úspěch, zejména u vytrvalostních sportů.

Aby to bylo ještě složitější, tak někteří pochopili rychle komerční potenciál slova “metabolická flexibilita” a vyšetřují jí při 10 minutovém VO2max testu. Jenže to není z principu možné. Pokud chcete udělat správně metabolickou flexibilitu, tak se test i s přípravou nedá udělat pod dvě hodiny. 

Přehnanému užívání cukrů jsme se věnovali i v našem posledním článku. Jak se to tedy podle tebe s těmi cukry má?

Aniž bych věděl na co se budeš ptát, tak jsem vlastně už odpověděl. Mimochodem ten článek je fakt hezky napsaný. Já bych možná dodal dvě věci, kterých jsem se dotkl v předchozí odpovědi.

Je pravděpodobné, že tuky hrají mnohem větší důležitost v maximálních intenzitách než si myslíme, ale na jasný průkaz je třeba ještě počkat. Není to vůbec snadné jasně prokázat.

Za druhé – metabolická flexibilita je vysoce individuální záležitost a pokud to myslím vážně s jejím tréninkem, tak ji potřebuji mít vyšetřenou. Jinak je to snad ještě horší než s vedením tréninku dle % z tepového maxima jako tréninkového cíle. Trénink s použitím periodizované nutrice není jednoduchý a když se do toho někdo pustí, tak už by měl vědět co dělá jak ve výživě, tak v tréninku.

Nekoledujeme si bez cukru pak o REDs? Pozn redakce: Relative energy deficiency in sport (RED-S) is a syndrome in which disordered eating (or low energy availability). It’s not uncommon for athletes to watch what they eat, but consuming too few calories for their activity level can trigger a serious condition called Relative Energy Deficiency in Sports (RED-S) syndrome, or what’s more commonly known as the Female Athlete Triad.

Vůbec ne. REDs, nebo také LEA ( low energy availability) či dříve tzv. Atletická triáda je typicky onemocnění vytrvalkyň a v poslední době i vytrvalců. Nemá přímou souvislost s low carb nebo high carb. Jeho podkladem je chronický a energeticky významný nepoměr mezi energetickým příjmem a objemem tréninku (výdejem energie). Samozřejmě, že % složení potravy je součástí, ale není to hlavním důvodem.

My nyní společně s cyklistickým svazem a mezinárodní cyklistickou unií budeme startovat projekt přímo zaměřený tímto směrem. Péče o sportovce s tímto onemocněním není jednoduchá a je nutné zapojit nutričního terapeuta, psychologa, lékaře, trenéra a hlavně samotného sportovce. Sportovec musí mít průvodce, který ho celým procesem provede a dá dohromady tým lidí, kteří se mu budou věnovat. To zatím ne zcela dobře funguje.

A i s laktátem je to pořád stejné? Ještě pořád nám při fyzické zátěži stříká z uší? (smích).

No jasně, že ano. Proč by ne? Jen jde o to, co to znamená a jak to číslo máme interpretovat. To je to, co se pomalu, ale jistě mění.

Laktát není žádná magie nebo zlo. Je to prostě jedna z možností, jak sledovat odpověď organismu na zátěž. Zbytek na tom, jestli to děláme hloupě anebo chytře. Jestli chceme ukazovat čísla a pak na to roubujeme teorii, tak aby nám to sedělo a říkáme lidem co chtějí slyšet a oni věří, protože tomu nerozumí, nebo přijmeme fakt, že to je složitější lidem přestaneme říkat nesmysly.

Laktát je přitom v průběhu fyzického výkonu vlastně dalším zdrojem energie pro svalovou práci a pracuje po celou dobu, nejen během samotné fyzické zátěže

Ano, pracuje, proč by nepracoval. To, že ho neměříme, nebo měříme malé hodnoty v krvi neznamená, že by neexistoval. To, co měříme je jen výsledek produkce mínus využití. Je to rovnice o dvou neznámých. Hodnota v krvi je nízká v klidu díky ustálenému stavu poměru produkce vs. využití.

Tělo se na proces zvýšené akumulace laktátu přirozeně adaptuje tvorbou nových mitochondrií, které jsou schopny laktát rychleji metabolizovat k tvorbě energie a energetickému krytí výkonu…

Tak tady tě musím opravit. Mitochondrie se netvoří “pod tlakem” zvýšené kumulace laktátu. Vyšší hodnota laktátu nestimuluje růst počtu mitochondrií. Nejvyšší “biogeneze” neboli růst počtu mitochondrií je při nízké intenzitě – strukturálním tréninku, kdy je glykolytický metabolismus velmi nízký. Ukazuje se, že počet kontrakcí svalového vlákna je tím hlavním faktorem růstu počtu mitochondrií. Ani populární hypoxie nemá takový efekt. Krátkodobé hypoxie s přístroji ve fitku už vůbec ne.

Kdy si tohle “nejen sportovci”, začnou uvědomovat? “Fatigue is a Brain-Derived Emotion that Regulates the Exercise Behavior to Ensure the Protection of Whole Body Homeostasis” Timothy D. Noakes

Až budou číst kvalitní odbornou literaturu a ne hlouposti co se píšou na webu. Až se vzpamatují v trenérských školách a dovzdělají se jejich lektoři (teď mě asi za to někdo zabije, ale s tím počítám – smích). Prostě až si přestaneme hrát na svém písečku a podíváme se okolo nás.

Na skandinávskou školu, na německou školu, na přístup švýcarských lyžařů, anglických cyklistů, australských veslařů, amerických univerzitních běžců, jihoafrických fyziologů (nejen zmiňovaný Noakes), ale třeba i rusů (teď odmysleme doping). Každý z nich nám má hodně co říct. Neexistuje jeden nejlepší přístup. A právě ta věta, na kterou se ptáš s nedá pochopit tím, že si přečtu jeden článek. Dá se papouškovat a dost lidí se to naučilo. Ale pochopit a zakomponovat do systematické přípravy je věc jiná.

Pojďme si spolu rozebrat náš oblíbený citát, podle nás jedné z nejlepších knížek, která kdy byla napsaná o sportovní fyziologii (Endure – Alex Hutchinson). “You judge what’s sustainable based not only on how you feel, but on how that feeling compares to how you expected to feel at that point in the race.”

Jestli někdo za poslední léta napsal skvělou populárně naučnou knihu o tréninku, tak je to Alex. Psal to v době, kdy byly dva nesmiřitelné tábory. Mimochodem sám říká, že mu to trvalo 9 let to napsat. Tedy oni jsou ty tábory pořád nesmiřitelné, ale už se pomalu k sobě blíží – jeden Jihoafrický s modelem tzv. předpokládané centrální únavy (to cituješ) a druhý Italský, který říká, že nejde o předpoklad, ale ochotu “trpět”. Ty se nyní postupně sbližují a vytváří se integrovaný systém únavy. 

Náš rozhovor přesahuje tuto oblast a můžeme se k tomu někdy v budoucnu klidně vrátit. Mimochodem se mé kolegyni podařilo dostat do Prahy na konferenci sportovní psychologie, kterou spolupořádáme prof. Marcoru, což je vedoucí osoba právě v tom druhém přístupu.

Jak se má někdo, kdo není vrcholový sportovec (a často to neví ani on), dostat k těmto informacím, nebo alespoň jak může odlišit co je staré, co už není a co je vlastně “správně”. Bavím se teď o všech mýtech, které spolu probíráme. Pokus/omyl, asi nebude ta správná cesta, viď?

Bohužel má odpověď je, že jediná cesta je systematické studium, vytváření kontaktů, komunikace a vlastní kritické myšlení. Já vím, že nedávám návod nebo kuchařku, jak si většina lidí přeje. Moc rád bych jí dal, ale ona neexistuje. Jestli chcete jen tak sportovat pro radost, tak to dělejte a neřešte vědu, jestli to děláte úplně správně.

Pokud ale cílíte na výkon, tak je třeba studovat samostatně. Třeba ta výše zmíněná skandinávská škola je krom jiného postavena na tom, že sportovec je vzdělaný a chápe důvod toho kterého tréninku a nejde si to jen odcvičit, protože mu to trenér napsal. Možná mě napadá v té souvislosti ještě jedna věc, jak bych mohl pomoci. Když se podíváte na můj twitter, tak sleduji právě ty důležité osoby, které Vás mohou nasměřovat správným směrem.

A stále tak přetrvává… “The limits of endurance running, according to physiologists, could be quantified with three parameters: aerobic capacity, also known as VO2max, which is analogous to the size of a car’s engine; running economy, which is an efficiency measure like gas mileage; and lactate threshold, which dictates how much of your engine’s power you can sustain for long periods of time.”

Ano, toto je přesně popis klasického modelu periferní limitace výkonu. Mimochodem ten model je starý asi 100 let a Lupton a Hill za něho dostali Nobelovu cenu. Už dlouho se ví, že není úplný a bylo mnoho pokusů o to jej upravit. Jeden jsi popsal výše – centrální únava. Dalším je možnost fyziologickou manipulací udržet sportovce nad laktátovým prahem.

Dalším je, že lepší než laktátový práh je kritická rychlost, nebo o cyklistů FTP. Často se to zaměňuje, ale je to úplně něco jiného. Tím ale neříkám, že “stačí” trénovat hlavu. Nestačí. Trénink je samozřejmě základ, ale mindset není možné vyloučit a zdá se, že je tou rozdílovou věcí u top sportovců, zejména vytrvalců.

Velmi dobře je to vidět na pravděpodobně nejlepším běžci, který kdy žil – Eliudovi Kipchogeovi. Ten člověk nejen že má naprosto dokonalé fyziologické předpoklady, ale ještě naprosto dokonalý mindset. Kolik procent výkonu, podle tebe může tvořit hlava? “Just like a smile or frown, the words in your head have the power to influence the very feelings they’re supposed to reflect.” Ano, Eliud se pořád směje a to i když běží třeba 2:40 min/km na 38km.

To je spekulace, neodvážím se říct. Oni mají trénink zaměřený zejména na kritickou rychlost. Já (bohužel) nemám moc informací o tom co se děje, protože je vše velmi protektivní. Co ale vím z neveřejných informací, tak základem přístupu nejsou laktátové prahy, ale kritická rychlost. Její kalkulace a následná strategie tréninku postavená právě podle toho. 

To, co popisuješ je toho jistě součástí. To ale vůbec neznamená, že běhal “prahy”. Když se podíváš na analýzy tréninku špičkových vytrvalců, tak tam klasické české prahy nebo trénink na 4 (6) mmol laktátu nenajdeš. Mnohem více se to blíží polarizovanému modelu tréninku.

Lze se tedy domnívat, k čemu dochází tedy i Alex Hutchinson v jeho knize, že ti nejlepší sportovci jsou v podstatě tak trochu “masochisti” co milují, nebo “totálně ignorují bolest”?

Tak na toto by nejlépe odpověděl prof. Marcora nebo někdo ze sportovních psychologů. Pravda ale je, že bez sebekontroly a systému to nejde. Ty zmiňuješ ignoraci bolesti. Ale ono to není v tréninku o té bolesti. To až v závodě. V tréninku je to “protrpění” hodin a hodin systematické přípravy.

Pokud tohle víme, jak se tohle dá začlenit do sportovní přípravy?

Kdybych to věděl, tak už na to máme u nás hotový program. Je to nesmírně složité, protože periferní únavě se věnují vědci už přes 100 až 150 let. Mentální jen posledních 20, maximálně 30 let. Zatím jsme tedy ve stádiu, že se pokoušíme navázat na ty výše popsané modely a zkoušet to na jednotlivých sportovcích individuálně. Ještě uplyne hodně času a bude hodně slepých uliček, než budeme mít průkaz efektu.

Mluví se už dlouho o mentální přípravě a jak je důležitá (někdo tvrdí, že je dokonce “důležitější”, než kolik odtrénujeme). Jaký je tvůj názor na tuhle věc?

Není důležitější než ten zbytek. Je ale integrální součástí přípravy.

Výkon, ať již v závodě nebo na tréninku je limitová jednou z pěti funkcí:

    1. metabolickou (produkce energie)
    2. kineziologickou (přenosem energie do pohybu – pohybový aparát)
    3. zdrojem energie (výživou)
    4. vnímáním intenzity (psychologickou nebo mentální)
    5. zdravotní (s chřipkou nemůžete sportovat)

V každý okamžik jsme limitovaní jinou funkcí nebo jejich kombinací. Nelze říci, která je z toho nejdůležitejší. Ale v jednu dobu je třeba se zaměřit na jeden cíl. A třeba to může být ta mentální příprava. Jen se to nesmí samozřejmě přehnat.

 A co tedy ty stále omílané aerobní a anaerobní prahy? Změnilo se něco?

Já nevím, co bych už odpověděl. X krát jsem řekl co si myslím a je to dostupné na spoustě míst na webu. Já jen krátce zopakuje, co si myslím. A vím, že budou další, kteří to zase budou rozporovat, ale to nejen nevadí. To je naopak dobře. Je třeba vést odbornou diskuzi a být připraven na jiný názor než svůj a případně na základě faktů ten svůj korigovat a ne ho bránit jako dogma.

Aerobní práh – já se blížím přesvědčení, že neexistuje. Je mnoho definic a vlastně každá je jiná. To, co tyto definice popisují není práh ve smyslu, že po překročení určité intenzity se něco zásadně změní. Je to souhrn jevů při adaptaci na zátěž v malé intenzitě. Pokud tam někdo chce vidět práh, tak ať ho tam vidí. Ale ať tomu správně rozumí a hlavně ať tuto intenzitu správně používá v tréninku.

Anaerobní práh – tady je situace jiná. Mně osobně se nelíbí termín anaerobní, protože historicky popisuje něco, co je již mnoho let vyvrácené. Opět není jeden. Třeba v práci publikované před rokem bylo identifikováno jen na jedné laktátové křivce 25 laktátových prahů.

A to nepočítám ventilační prahy, prahy svalové saturace, prahy srdečního výdeje apod. Prostě tento „práh“ je takový jakou si zvolíme metodu a typ zátěže. Co je ale zcela jisté, že pokladem je rozpad vnitřního prostředí. Někteří odborníci měří kritický výkon, ale to je fyzikální veličina a laktátový nebo ventilační je veličina fyziologická.

Ale opět platí, co jsem říkal u aerobního. Nakonec, ať si tomu každý říká, jak chce, ale hlavně ať má správnou a konzistentní metodiku a ať výsledek správně použije do tréninku. To je to nejdůležitější.

Ještě pořád řešíme kolik máme, nebo nemáme V02max? Není lepší se raději podívat z okna? (smích).

Nejde o to magické VO2max, ale pochopení co je podkladem tohoto čísla. Jak se k němu dospělo. Když je nízké a potřebuji ho zvýšit, tak jak budu trénovat? Je-li dostatečně vysoké, tak OK. Jenže většina testů v ČR za pár stovek navíc ani neudělá dobře VO2max. Problém je že, 2/3 všech provedených testů v ČR nedosahují kritérií VO2max, tedy lidé platí za číslo, kterému věří, ale ono je špatně.

Ono by se to ani nemělo označovat jako VO2max, ale VO2peak. Jenže to není sexy lidem říkat, že neumíme změřit opravdové maximum, nebo v horším případě to ani nevíme, že to měříme špatně. Jenže pak přijde krok dvě. Co s tím má ten sportovec nebo trenér dělat? Kdo jim vysvětlí, jak toto číslo vzniklo a z čeho se skládá. A zde je problém, protože se vším respektem je v tomto státě ne více, než 10 lidí, kteří tomu rozumí a vědí, jak cíleně zvýšit VO2max u konkrétního sportovce.

Co ale vím z neveřejných informací, tak základem přístupu nejsou laktátové prahy, ale kritická rychlost. Její kalkulace a následná strategie tréninku postavená právě podle toho.

A přitom by lidé raději měli řešit aby správně dýchali. Kolik “nejen” sportovců, podle tebe trpí špatným dechovým vzorem a jak moc se to může podepsat na jejich výkonu?

Už minule jsi mě dostal do pasti. Jak jsme spolu začali řešit ventilaci, tak to vypadá, že říkáme, že všichni špatně dýchají a musí u nás absolvovat funkční respirační trénink. A kritici hned vypálili, že to je náš kšeft. Takže je třeba věci uvést na pravou míru.

Jsme neziskovka, zdravotnické zařízení co se snaží ve volné kapacitě zprostředkovat metody pro vrcholový sport amatérům a pomoci dětem a rodičům se právně postavit ke sportu. My sami díky převaze poptávky nevíme, co máme dělat dříve a možnost “zpřístupnit” FRT amatérům byl náš nápad, abychom vyšli lidem vstříc. Asi jsem udělal komunikační chybu, takže se budu snažit to uvést na pravou míru.

Ano je pravda, že valná většina a nejen amatérů nemá správný dechový vzor. Ano je pravda, co říkal prof. Lewitt, že pokud dech není fyziologický, ani žádný jiný pohyb nemůže být. Ano je pravda, že to u někoho je zásadní věc a bez změny ventilace se nemůže zlepšit. Ano, je pravda že díky změně ventilace a fyziologické manipulaci co jsme naučili profesionální sportovce máme asi několik medailí a českých rekordů.

Ale není pravda, že musí každý cvičit dechový vzor a není pravda, že bez toho nemůžete sportovat a mít dobrý výkon. A taky není pravda, že k tomu musíte mít trenažer (jakýkoliv). Jde o součást tréninku. Buďto je dechová limitace kritická a řeší se, nebo není a nechává se být, stejně jako X dalších věcí. Vzpomeňte si, co jsem říkal před chvílí – je pět oblastí na které je třeba se soustředit a dechová limitace je jen podskupinou z metabolické části.

Domníváš se také, že by HRV (variabilita srdeční frekvence), mohla být další game changer?

Bohužel ne. Vím, kam míříš – mySasy. HRV je výborný nástroj, ale musí být stejně jako vše ostatní dobře použitý. MySasy je jednoznačně nejkvalitnější HRV co je nyní na trhu, ale zase za kvalitou stojí potřeba odpovídajícím způsobem dobrá data a ne každý je schopen správného měření. Analýza dat se trvale zpřesňuje, ale čeká nás ještě dlouhá doba.

Některé profi cyklo týmy používají HRV a nedají na to dopustit, jiné ne. My sami ho používáme u některých top závodníků, kteří mají rádi data a sledují mnoho parametrů. Ti, kdo jsou “přírodňáci” a fungují na pocit, to stejně nedají. Spíše než otázka zda to bude game changer je na místě otázka, komu konkrétně by to pomohlo. Zde si myslím, už umíme odpovědět.

Základ je mentální nastavení závodníka a trenéra a analýza dat. Pak to má smysl a dostanete informace, které jinak sehnat nemůžete, zejména v oblasti dlouhodobé kompenzace. Ale varuji před tím, že se podle HRV dá trénovat. Nedá. Stejně jako se “nedá” trénovat podle wattů, tepovky apod. Je to nástroj ke kontrole dlouhodobé kompenzace a tečka. Zbytek je na inteligenci trenéra a závodníka jak s tím naloží.

Nemám na mysli jenom HRV od mySasy, ale technologii, jako takovou… 

„I’m inclined to say that we haven’t actually made many significant practical advances in training data since 1970. Things like heart rate monitors and power meters may be helpful for beginning exercisers who haven’t yet internalized the feeling of different training zones. Elite athletes with high-tech monitoring and sophisticated scientific teams helping them interpret their data may be able to extract some useful insights. But is there any mass-market tool that offers useful and accessible training insights to enthusiastic but nonprofessional endurance athletes?

The most promising candidate I could come up with is heart rate variability (HRV), a formerly arcane measure of how regularly your heart beats that is now easily accessible to recreational athletes. If your heart is beating 60 times per minute, that doesn’t mean there’s exactly one second between each beat. Sometimes it’s 0.99, sometimes it’s 1.01, and so on. That variation in the interval between beats tells us something about balance between the sympathetic (“fight or flight”) and parasympathetic (“rest and recover”) branches of your nervous system. In a nutshell, higher variability is a sign of parasympathetic drive, indicating that you’re more recovered, while lower variability corresponds to sympathetic drive, a sign that your body is still under stress.“ Alex Hutchinson

Ano, on má (zase) Alex pravdu. Teď odbočím. On je nyní asi nejlepší popularizátor vědecky vedeného tréninku. Neboli další návod, kde hledat kvalitní informace – jeho články v magazínu Outsideonline. Zpět k otázce. Já se už na to snažil odpovědět. Asi to lépe rozvinu. Většina tréninkových monitorací sleduje intenzitu tréninku, nebo parametr známý jako training load.

Ale HRV je nyní vlastně jediná reálně distupná metoda monitorace recovery fáze, neboli chcete li adaptační fáze. Všechny pomůcky co vypočítávají na hodinkách kolik mám mít sportovec volno do dalšího tréninku jsou jen čísla bez jasného měření. HRV je jediná věc, kterou to je amatérský sportovec (reálně) schopen sám u sebe určit. Jsou mnohem složitější, třeba laboratorní metody, ale o nich se zde nemá význam bavit. Nikdo si nebude brát krev a analyzovat jí.  

Co saturace svalů a Moxy monitor. Jak se tato technologie posunula/vylepšila?

Změnilo se celkem dost. Krom toho, že skončilo pár konkurentů, co si mysleli, že stačí svítit červeným světlem do svalu, tak se začalo více prosazovat měření ve vytrvalostních sportech na neaktivních svalech. Je to už vyšší dívčí, ale pokud to umíte a víte co děláte, tak to dá asi nejlepší obraz o dosažení kritické intenzity.

Vlastně to co řešíte je, že pohledem na neaktivní (nebo méně aktivní) sval určíte práh, kdy dochází ke stresu na oběhový systém a přesunu krve do pracujícího svalu. Je to vlastně další “anaerobní” práh chcete-li.

Dalším trendem je, že se upravuje počet lidí, kteří s tím umí zacházet. Je to klasický Dunning-Krugerův efekt. Napřed tomu nikdo nevěří, pak se strhne lavina, kdy všichni to chtějí. Pak zjistí, že tomu vůbec nerozumí a odloží to. No a těch pár lidí co tomu postupně začínají rozumět to implementují do tréninku. Ti pak řeknou, že „to funguje“. Ale ono „to“ funguje stejně jako cokoliv jiného.

Pokud vím, jak s tím naložit a používám to správně, tak to funguje. Takže ti co nyní používají Moxy pravidelně jsou vlastně ti co tomu rozumí a nebo tomu chtějí rozumět. Je to dobrý a zdravý balance. Krom toho exponenciálně stoupá počet publikací, takže máme i dobrý vědecký základ.

Co si myslíš o nástupu wattmetrů? Změní to podle tebe nějak zásadně pravidla hry?

Na trénink dle wattů jsou u nás lidé, co tomu fakt rozumí lépe než já. Ti by odpověděli mnohem fundovaněji. Dovolím si však vyjádřit jeden názor – je třeba zásadně odlišit trénink dle wattů – neboli trénink dle výkonu (či klasicky v běhu pokud nemáte moderní běžecký wattmetr je to tempo) od tréninku podle tepové frekvence, podle Moxy, podle pocitu, nebo laktátu, kdy jde o trénink podle fyziologické zpětné vazby. – biofeedback.

Watty a rychlost jsou fyzikální veličina pohybu těla, to druhé známka fyziologické stresu organizmu do kterého jsme se dostali v tréninku. Není jedno lepší než druhé. Obojím se dá sportovec zničit nebo mu může prospět. Ani není správné to různě měnit a motat dohromady. To co je důležité vědět je to, co je podkladem té hodnoty. Co je pokladem, že někdo má třeba FTP 270W a co má dělat, aby to bylo třeba 300W.

Protože pokud to chápu, tak také vím, co cíleně mám dělat. Pokud ale máme jedno číslo a nevíme co je jeho podkladem, tak je to střílení naslepo. Proto, když Vám někdo řekne, že trénink podle Wattů mu nefungoval, tak jen neměl trenéra, který by znal a chápal, jak toho “magické” číslo v těle vzniklo.

K wattům možná ještě jednu věc. Když jsem se bavil s mým kolegou Hačeckým, což bývalý profesionální cyklista, tak jsme se shodli, že z posledních 10 amatérů co jsme viděli měli všichni nadhodnocené FTP. A to někteří velmi výrazně. Díky tomu měli také naloženo mnohem více intenzit, než měli mít.

To je asi trend, který se objevuje a na který je třeba si dát pozor. Ať to budou watty na kole nebo na běžeckém wattmetru. Vyplývá to ze dvou důvodů. Zaprvvé 20 minutové FTP testy nahodnocují reálnou hodnotu a za druhé automatické kalkulace v softwarech jako je TrainingPeaks nebo další, mají tendenci k dalšímu nadhodnocení a to díky metodice kterou používají. Je to vnitřní chyba metody, ale její vysvětlení přesahuje rozsah tohoto článku.

Změnilo se podle tebe něco od té doby, co jsme se v tomhle obsáhlem rozhovoru bavili o dopingu?

Ano. V zimě na MS v běžeckém lyžování chytili velkou mezinárodní skupinu umožňující sportovcům systematický doping. Pamatuješ, jak jsem říkal, že to je vlastně kriminální čin a že to je obchod podobný drogám? Tak o tom to přesně bylo. Nepřišla na to WADA, ale investigativní novináři ve spolupráci s rakouskou a německou policií. Myslím, že budeme ještě překvapeni, kdo se čirou náhodu odhlásí z různých soutěží nebo kdo skončí pro nemoc (smích). Toto je v profesionálním sportu. V amatérském a bodybuildingu jsem měl vysoce pozitivní ohlasy na rozhovor v DVTV. Ale tam se asi nic hned tak nezmění. Jde o příliš mnoho peněz.

Nicméně nechtěl bych, aby náš dnešní rozhovor skončil takto depresivně. Víš, já mám vlastně asi největší radost z toho, že se fakt situace mění. Je dost lidí, co pochopili význam fyziologie pro trénink. Řeší, jak sportovci pomoci se zlepšit a ne jak mu udělat trénink podle CTRL C+V. Nejde o nějakou revoluci. Je to jen další logický krok, který je u nás oproti světu jen zpožděn. A pokud k tomu tento náš dnešní rozhovor pomůže, tak to bude jen a jen dobře.

Tak ještě jedna otázka na závěr… kam myslíš, že směřuje sportovní svět obecně a diagnostické metody a jejich zkoumání? Dočkáme se v dohledné době čipů do svalů, které nám budou dělat v reálném čase “biopsii svalů”? Co je sci-fi a co je už někde v laboratořii, nebo ve sportovních kempech v Číně?

Doufám, že se tímto směrem nepůjde. Jedna oblast a to jsou akcelerometry se už celkem jasně ukázala jako slepá ulička. Vím, že peníze hýbou světem a dnes a denně vznikají nové start-up firmy, kde zcela nové firmy, mají zcela revoluční přístroje se zcela převratnou monitorací sportovce. Téměř vždy jde o marketingové bubliny a firmy zkrachují. Vzpomeň si na BSX nebo LVL. Kde je jim konec? A jednu dobu to na webu vypadalo, že jsou nejlepší na světě na svalovou saturaci.

Odpověď na tvoji otázku je třeba hledat ve sportovní vědě, která o nějakých 10-15 let předstihuje přístroje pro masové použití. Tam není z hlediska monitorace nic nového. Jasně, že čipy jsou, ale zatím nejsou použitelné ani pro profi sport, natož pro amatéry. To co je naopak trendem, který mě osobně velmi těší je fakt, že se věnuje mnohem více péče vysvětlení základních tréninkových principů a návrat k základům jako je vnímání pocitu intenzity.

To je mimochodem úžastná věc vysoce přesahující jakékolv čipy. Naučit sportovce správně vnímat intenzity a přiřadit je k objektivnímu parametru z fyziologie při vyšetření. To je trend pod který se mohu jednoznačně podepsat a který se mi líbí.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here