Ondra Velička – běžet den a půl v kuse není nuda!

0

Ondra Velička v posledních měsících vlétl mezi českou ultramaratonskou špičku. Hodně byl vidět zejména minulý měsíc, kdy se blýskl skvělým časem 7:37 na mistrovství světa v běhu na 100 km a skončil tak jako druhý z Čechů. Neuvěřitelně vyrovnaným tempem si doběhl dokonce pro skalp Radka Brunnera, kterého předstihl v posledním desetikilometrovém okruhu. Jen dva týdny nato doběhl jako teprve jedenáctý Čech legendární Spartathlon.

Proč se věnuješ zrovna ultramaratonu?

Běh pro mě znamená odpočinek a relaxaci. Pracuji hlavně u počítače a líbí se mi, že můžu zpravidla večer vyběhnout a pobýt na čerstvém vzduchu a udělat něco pro své zdraví. Nemám rád příliš rychlé běhy a proto zvítězil ultramaraton, kdy můžu běžet dlouho a hlavně pomalu. U krátkých tratí do maratonu je velká konkurence, ale u ultra dokážu být mezi nejlepšími. Navíc lidi, kteří se pohybují okolo ultra jsou velcí pohodáři a cítím se mezi nimi fajn.

 

 

Jak ses k tomu vlastně dopracoval? Byl to tvůj cíl dávno nebo ses propracovával postupně?

Vše začalo na začátku roku 2011, když jsem se s kolegou z tehdejší práce přihlásil na pražský půlmaraton. Jsem docela soutěživý a chtěl jsem být lepší než on. I přesto, že mě tehdy v zimě vůbec nebavilo běhat, párkrát jsem vyběhl. Nejen, že jsem kolegu předběhl, ale podařilo se mi zaběhnout skvělý čas 1:37:33. Chytlo mě to a hned za 14 dnů jsem běžel Pardubický vinařský půlmaraton, kde jsem se zlepšil o více než 5 minut. Po třech týdnech následoval pražský maraton a pak už to jelo, stal jsem se na závodění závislý. Pocit v cíli prvního maratonu byl nádherný, ale časem to zevšední. Hledal jsem pak nové výzvy, což byly postupně delší a delší závody.

 

 

Čím je podle tebe způsobené to, že dneska pomalu každý, kdo sotva začal s běháním, chce pokořit maraton?

Moc tohle neřeším, ale rozumím tomu. Měl jsem to hodně podobné. Stačilo pár výběhů a pak jsem běžel maraton. Tehdy jsem si myslel, že je to nejvíc, co kdy dokážu uběhnout a považoval to za vrchol. Říkám si, že když jsem to dokázal já, dokáže to každý a snažím se lidi kolem sebe motivovat a povzbudit, aby si maraton zaběhli a zažili ten krásný pocit v cíli. Svým běháním jsem například inspiroval svého otce, který si v 70 letech zaběhl svůj první maraton.

 

 

Velká část z nich jde pak ještě dál, přestože jejich organizmus na něco takového není vůbec zvyklý a ze závodu se tak stává hazard se zdravím… Jak toto riziko vnímáš?

Tohle je asi hodně individuální. Každý má jinou hranici, kam až dokáže v průběhu závodu zajít. Já se snažím vždy běžet tak, abych nezašel až moc daleko. Možná se neumím pořádně kousnout, ale většinou jsem v cíli relativně v pohodě. Čím víc běhám, tím víc poznávám vlastní tělo a dokážu vypozorovat, co potřebuji, co funguje před závodem a po závodě a stále se to snažím zdokonalovat.

 

 

Co vůbec může absolvování ultramaratonu hobíkovi dát?

Skvělý pocit v cíli, že něco dokázal. Že dokázal zdánlivě nemožné a že si sáhl na dno svých sil. Myslím, že čím těžší je pro běžce průběh závodu, tím krásnější je pak pocit v cíli. Tyto pocity se těžko popisují, to se zkrátka musí zažít.

 

 

Co si myslíš o tvrdých limitech na časových bránách, kdy se závodník musí dostat do jisté fáze závodu v limitu, jinak by byl diskvalifikován? Například Spartathlon z tohoto důvodu v podstatě vůbec nezvládne dokončit někdo, kdo se běhání intenzivně a delší dobu nevěnuje.

Časové brány jsem zažil poprvé na Spartathlonu. Osobně mi nedělaly žádné problémy, protože jsem si na začátku vybudoval dostatečný náskok na limit a brány naštěstí nemusel řešit. Ale je fakt, že pokud bych běžel těsně na hranici limitu, asi bych nedokončil. Můj náskok se v průběhu jedné větší krize zmenšil o půl hodiny. Na druhou stranu chápu, že je to pro organizátory jednodušší, zavřou občerstvovačku a přesunou se blíž k cíli, takže je to pro organizátory logisticky snazší a nepotřebují tolik dobrovolníků.

 

 

Pojďme ale k tvým výkonům. Ve Winschotenu na MS v běhu na 100 km jsi běžel neskutečně vyrovnané tempo. Jak se ti to povedlo? Je to tvoje obvyklá strategie?

Ano, závody na 100 km se snažím běhat co nejvíce vyrovnaným tempem. Vede mě k tomu můj trenér a vypadá to, že mi to sedí a dokážu takto zaběhnout nejlepší časy. Poprvé jsem vyrovnaně běžel stovku vloni v Plzni, kdy se mi podařilo těsně zdolat hranici 8 hodin. Ve Winschotenu jsem chtěl držet tempo 4:30 min/km, ale celou dobu se to nepodařilo zejména kvůli velké dehydrataci v druhé polovině závodu. Když jsem na občerstvovačkách zastavoval a pil v průměru tři kelímky vody, dost mě to zpomalilo.

Zdroj: Fotogalerie Otty Seitla

 

Co jste si řekli s Radkem Brunnerem, když jsi ho kousek před cílem doběhl?

Něco v tom smyslu, ať maká, drží se mě a běží se mnou. Moc času na dlouhé povídání nebylo.

Zdroj: Fotogalerie Otty Seitla

 

Po stovce v Nizozemsku jsi měl jen necelé dva týdny na odpočinek před Spartathlonem. Není to málo? (Poznámka: Spartathlon je řecký závod na 246 km mezi Aténami a Spartou, proslulý svou historií a náročností ve všech ohledech: délka, výkyvy teplot, terén, přísné časové limity atd.)

Bál jsem se, jestli se mi podaří zregenerovat a na Spartathlon odpočinout. Ale podle výsledku Spartathlonu je vidět, že 14 dnů stačí. Dával jsem každý druhý den krátký regenerační klus maximálně 10 km v tempu nad 5 min/km, protahoval se, jedl víc vitamínů a BCAA. Na startu jsem se necítil úplně nejlíp, hlavně jsem byl nevyspaný. Ale nevěřím, že si někdo někdy ráno řekne, že se dnes cítí tak dobře, že by v pohodě dokázal zaběhnout Spartathlon.

 

Jak dlouho vlastně trvá tvoje regenerace po náročných ultra závodech? Používáš na to nějaké triky?

Není to nic extra, před a po závodě dám 5 gramů BCAA, také vypiju gainera, dále se snažím protahovat a více spát. Po každém tréninku i závodě se také snažím sprchovat nohy studenou vodou. Týden před Winschotenem jsem si koupil masážní váleček, tak občas ještě poválím svaly na nohách.

 

 

Jak ses na Spartathlon díval před tím, než jsi do Řecka přijel a jak se tvůj pohled změnil teď?

Pohled se moc nezměnil. Dokončit Spartathlon je pro mě asi nejvíc, co člověk může v ultra dosáhnout. Řekl bych, že je to svátek ultra, Radek Brunner Spartathlon nazval olympiádou pro ultramaratonce a s tím plně souhlasím.

 

 

Co probíhá v zákulisí závodu? Je velikost celé té akce všude vidět nebo jde o závod jako každý jiný?

Rozhodně to není závod jako každý jiný. Je to velká událost. Pro běžce je program od čtvrtka až do pondělí. Součástí je například večeře se starostou Sparty v paláci Leonidas nebo pondělní slavnostní závěrečný ceremoniál spojený s vyhlášením všech běžců, kteří doběhli. Závod je zvláštní v tom, že mezi prvním a posledním závodníkem nejsou žádné rozdíly. Každému je věnován stejně velký respekt a uznání, že závod dokončil. Každý dostane své fotky z cíle na CD a také DVD s videem a fotkami z celého závodu.

 

 

Co pro tebe bylo během těch 33 hodin nejtěžší?

Dalo by se říct, že jsem si celý závod hodně užíval. Byl jsem rád, že závod můžu běžet a to mě hnalo pořád dál. Moc jsem si přál doběhnout v limitu. Nejtěžší asi byla chvíle nad ránem, po zhruba 23 hodinách, kdy jsem se v noci potácel po silnici, kličkoval mezi kalužemi, byl totálně bez energie a chtělo se mi spát. Mít možnost si v tu chvíli lehnout, asi bych neodolal. Naštěstí nebylo kde a já musel pokračovat a krizi překonat.

Zdroj: RunAndRaces

 

Jak jsi 10 hodin před cílem myšlenky na spánek zahnal?

Neměl jsem na výběr, musel jsem pokračovat, spát nebylo kde. Ale musím říct, že jsem v průběhu závodu zjistil, že mi výborně funguje kombinace Coly, instantní polévky a slazeného horkého čaje, vše po jednom kelímku. To mi vždycky dodalo docela rychle hodně energie a dostalo mě to z nejhoršího. Polévek jsem v průběhu vypil okolo 15. Bohužel čím víc se blížil cíl, tím méně občerstvovaček mělo teplou vodu na čaj a polévku, takže moji výbornou trojkombinaci jsem nahrazoval tím, co zrovna bylo k dispozici. Také mě povzbudilo, když začalo svítat, běh za světla je pro mě vždy o hodně optimističtější.

 

Není trochu nuda skoro den a půl jenom běžet?

Může to někomu připadat jako nuda, ale běžet na Spartathlonu pro mě byla čest, užíval jsem si to prakticky po celou dobu. Na startu jsem se bál, že si budu v průběhu nadávat, co jsem se to rozhodl podstoupit, proč to vůbec dělám a jestli to mám zapotřebí. To se ale vůbec nestalo. Když kolem mě široko daleko nikdo nebyl, zpíval jsem si, hrál sám se sebou slovní fotbal, nebo počítal vlastní kroky a odhadem jsem okolo 45 minut protelefonoval. Uteklo to opravdu docela rychle. Výhoda byla, že se běželo odněkud někam, krajina se měnila a nebylo to například jako v Kladně na 24 hodinovce, kde se běží na kilometrovém okruhu pořád dokola. Obojí má ale své výhody a nevýhody.

 

 

Co ti probíhalo hlavou, když ses po 246 km běhu dotkl sochy krále Leónidáse ve Spartě?

Neskutečné štěstí, euforie, nepopsatelný pocit. Poslední půl kilometr jsem nevěřil vlastním očím a uším. Stovky lidí mě vítali v cíli, tleskali a povzbuzovali. Hlavou se mi motaly myšlenky, že jsem dokázal něco neuvěřitelného a navíc v docela dobrém čase. Byl jsem strašně dojatý a byl jsem rád, že už to mám konečně za sebou.

Zdroj: Fotogalerie Daniela Orálka

 

Může vůbec ještě nějaký závod tento zážitek překonat?

Obávám se, že doběhnutí do cíle Spartathlonu bylo něco tak úžasného, že se to překonat nedá. Rád bych se krále Leonidase ještě někdy dotkl, ale už to asi nebude tak silně emotivní zážitek.

 

 

Ondrovy další kroky můžete sledovat na jeho blogu www.ultramaratonec.cz.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here