Marian Jelínek – o motivaci i strachu, skrytém příteli vítězů

0

Bezpočtukrát se potvrdilo, že člověk ve vypjatých mezních situacích dokáže mobilizovat jakési vnitřní rezervy, zdroje energie, které mu umožní podat extrémní nevysvětlitelný výkon.
Jaký je ale spouštěč těchto sil? Dá se tento skrytý energetický potenciál trénovat? Jde tento stav cíleně vyvolat?
Pokud si tyto otázky kladete, pak spoustu odpovědí, ale i další inspirace, naleznete v knížkách Mariana Jelínka

Před několika měsíci jsem si v knihovně půjčila knížku Skrytá cesta vítězů. Přiznám se, že jsem ji doma vlastně otevřela až v momentě, kdy jsem ji měla jít vrátit. Přemýšlela jsem, proč jsem si ji vlastně vybrala. Že by fotka Jardy Jágra?:)))) Nějak mi to nedalo, otevřela jsem ji na náhodné stránce a přečetla jsem si několik vět. Po pár odstavcích už jsem věděla, že jsem konečně našla knížku, kterou jsem dlouho hledala – knížku, která mi dává odpovědi na otázky, které se týkají posouvání hranic lidských možností, ohledně našeho energetického potenciálu, ohledně sil, které se skrývají uvnitř každého sportovce. Autorem je Svatava Kabošová a Marian Jelínek.

Dnes již nikdo nepochybuje, že samotný trénink síly a rychlosti k vrcholovým výkonům nestačí. I na základě vědeckých studií je dokázáno, že naši fyzickou stránku ovlivňují i naše myšlenky a představy. Sportovní psychologie se za posledních několik desítek let výrazně posunula a všichni, kdo se jen trochu o tento obor zajímají, už znají pojmy jako vizualizace, progresivní relaxace, atd. 
V knížkách Mariana Jelínka však najdete mnohem víc. Zabývá se otázkou motivace, sílou víry, popisuje skutečné příběhy těch nejlepších sportovců, odkrývá tajemství skrytého a vědecky nevysvětlitelného zdroje vnitřní energie.

Nejprve pro ty, kdo snad jméno Mariana Jelínka zatím neslyšeli, krátké představení. Tento charismatický muž je hokejový trenér, kouč, manažer a spisovatel. Trénoval v zahraničí i Extralize. V letech 2003–2005 působil jako asistent trenéra u české hokejové reprezentace, se kterou získal v roce 2005 titul mistra světa.Marian Jelínek byl dlouho dobu osobním koučem Jaromíra Jágra a současně šéftrenérem letní školy Jágr-team.

Je expert na kondiční přípravu, diplomovaný trenér, vystudoval Fakulty tělesné výchovy a sportu UK a v roce 2004 získal titul doktora filosofie z oboru kilantropologie (věda o pohybu člověka) a nyní dodělává další doktorát.
Je autorem několika odborných knih z oblasti motivace a osobního rozvoje. 
V současné době je trenérem BK Mladá Boleslav
Kromě toho učí a přednáší. Jeho přednášky zdaleka nejsou zaměřené jen na sport a otázky spojené s trenérstvím. České i zahraniční firmy si ho zvou na přednášky pro manažery.  

Když si vás zvou na přednášky do firem, o čem nejčastěji přednášíte? Co mají sport a business společného?
Jedním z hlavních témat přednášek je otázka výkonu a motivace. Pravidla úspěšné hry i úspěšného podnikání jsou si velmi podobná. 
Manažeři si stejně jako koučové stanovují cíle a musí určit cestu, jak se k cíli dostat. Já se jim snažím pomoci ty správné cesty najít.
Stejně jako trenéři si musí manažeři vybudovat svůj tým a každému jednotlivci musí určit jeho prostor, každý musí znát svůj úkol. Každý člen týmu je důležitý. Cokoli se děje, musí být vyladěné jak pro jednotlivce, tak pro celý tým. Je to jako puzzle. Vše do sebe musí zapadnout.
Dále manažeři potřebují samozřejmě zvládat krizové situace, které, pokud je umí zvládnout, představují obrovský potenciál energie. Vážná rozhodnutí, ať už to je v rámci posledních minut zápasu nebo rozhodnutí ohledně zakázky ve firmě, vás mohou posunout k úspěchu, nebo vás srazí k zemi.
Další témata mých přednášek jsou třeba syndrom vyhoření nebo ztráta motivace.

 

Co tedy považujete za klíčové, bez čeho se cesta k úspěchu neobejde?
Maximálně důležitý je postoj člověka ke konkrétnímu úkolu či k situaci.  Znalosti a dovednosti jsou sice důležité, ale pro mě nejsou primární. Když má někdo pozitivní postoj, tak má úplně přirozeně zájem se dál rozvíjet a vzdělávat. Začátek úspěchu vidím vždy ve vytvoření si správného postoje k dané roli, respektive k dané činnosti. Hovořím o takzvané emoční vazbě ke hře jako takové, pokud mluvíme například o hokeji.

Co považujete za nejdůležitější faktor sportovního výkonu?
Jsou vlastně 3 skupiny faktorů – tělo, mysl, duše…
Sportovní výkony již dosahují k maximální hranici fyzické výkonnosti člověka – o moc více již kvantifikovat trénink nelze. Fyziologické parametry organizmu pak už můžete zlepšit prakticky jen dodáváním určitých látek z vnějšku. Cesta ke zlepšení výkonů, dle mého názoru, tedy vede jinudy než skrze fyzickou stránku.
Naším úkolem by mělo být rozvíjení vnitřních sil, ukrytých v nás či kolem nás ve formě různých druhů nefyziologických energií a energií naší mysli. 
Osobně si myslím, že tento faktor se doposud přehlížel a podceňoval.
Platilo, že čím více trénuješ, tím lepší výkon podáš. To samozřejmě platí dál, ale jen do určitého bodu. Pak už nelze trénovat víc a po fyzické stránce jsou špičkoví sportovci připraveni na té nejvyšší úrovni téměř stejně, ale pak se ukáže, že to nestačí. 
Ti úspěšní se od těch neúspěšných dnes neliší v kvantitě tréninku, ani nezáleží na naměřených hodnotách v rámci testování fyziologických parametrů. Náskok vítězů před soupeři lze najít ve stavu mysli.
Když jsem začal v Americe pozorovat všechny úspěšné hráče, tak jsem zjistil, že oni milují krizové situace, vyhledávají riziko a vše vidí jako výzvu. Oni už nehrají kvůli penězům. Naprosto milují svůj sport, jsou na něm až závislí.


Co by tedy mělo být hlavním cílem psychologické přípravy sportovce?
Měl by to být stav, kdy dosáhneme harmonie těla, mysli i již zmíněných nefyziologických energií. Takzvané Flow či Zóna, chcete-li.

Dá se říct, kolik procent z tréninku strávíte právě přípravou hráčů po psychické stránce, k jejich motivaci, ke zvládání emocí atd.? Jaké prostředky k tomu využíváte? 
Trénink těla i mysli musí být přizpůsobený konkrétním situacím. Vždy je nutné vzít v potaz, co hráče čeká, zda je to důležitý zápas, zda je nutné řešit nějaké konflikty v týmu, případně zda nastala nějaká krizová situace. Je nutné zohlednit každého jednotlivce a jeho potřeby i potřeby týmu. Takže jednoznačně říct, kolik procent tréninku věnujeme dané činnosti, nelze.
Když mluvíme o prostředcích, jaké lze v přípravě využít, tak je to například vizualizace. Chci, aby si hráči vizualizovali, co se v jejich těle děje, aby pochopili, jak to ovlivní jejich výkon. Snažím se, aby pochopili, že cesta k ideálnímu výkonu vede pouze přes přítomnost, nikoli přes minulost či budoucnost. Na nějaké přísliby z budoucnosti, tak na ty se nehraje. Již dávní mistři meditačního umění si byli nejspíš vědomi moci přítomnosti a nezastupitelné role dýchání. Pro spoustu lidí je skoro nemožné navodit stav bez myšlenek. Pokud se však například soustředí na dýchání, dokáží zůstat v přítomnosti. Je nezbytné, aby byl hráč na tréninku neustále myslí přítomen.
K posílení vnitřní motivace využívám také například citáty vyvěšené v kabině.

 
Máte nějaký seznam knížek, které by si hráči měli přečíst? 
Ano, samozřejmě, že hráčům doporučuji i různé knížky, ale není to tak, že by to měli nějak povinné. Většinou za mnou přijdou sami. Nejsou to jen knížky týkající se sportovní psychologie. Možná to někoho překvapí, ale s hráči si třeba povídáme o historii. A pokud jim dávám určité knihy, tak bývají i podtrhané, protože jsem si vědom, že někdy celou knihu nechtějí číst ale prolistovat si jí, a přečíst jen něco, to ano. A pak se rozhodne sám, zdali jí chce číst celou nebo ne.


Zmínil jste stav bez myšlenek. To je to, čemu se říká „flow“?
Ano, je to stav, kdy je hráč plně ponořen do hry, splyne s ní. Jde opravdu o bezmyšlenkovitý stav, hráč nepřemýšlí, co má dělat, ani nevytváří žádné negativní ani pozitivní hypotézy. Změní se časoprostorové vnímání, posouvá se práh bolesti a únavy, veškeré pohyby jsou samovolné, dojde ke změně vědomí. Je to úžasný stav!

Jaký je tedy recept na úspěch, na vítězství?  Jak dosáhnout těch nejlepších výkonů?
Je jasné, že optimální výkon nezajistím, pokud nebudu připravovat tělo po fyzické stránce. To zahrnuje vlastní tréninkový plán včetně posilování, protahování, výživy, dýchání….Velkou roli pak hraje disciplína, emoce a motivace. 
Ale to nejdůležitější pro úspěch, ať už je to v oblasti sportu nebo i v oblasti businessu, je to, že musíte tu činnost milovat. To je ta největší hnací síla, pak už není nutná žádná jiná motivace. Je to samomotivující!

Nejsou ale pro spoustu profesionálních sportovců hlavní motivační silou peníze? 
Mnoho lidí žije v novodobém mýtu, že největší životní motivací jsou peníze. Jsou přesvědčeni, že za ně lze koupit prakticky cokoli. Žijí v přesvědčení, že čím se dá lidem více peněz, tím lépe pracují.
Motivace může být vnější a vnitřní.  Ta vnější – pobídka, to jsou právě ty peníze, kariéra, medaile, drahá auta, obdiv kamarádů a fanoušků. Vnitřní motivace – pohnutka, to je touha vítězit, hrát s vášní, milovat tu činnost. Pokud člověk nemá vnitřní motivaci, nedosáhne nikdy tak vysoko. 
Jde o to přejít z pocitu  MUSÍM do CHCI.

Kolik hráčů v týmech, ve kterých jste působil, bylo takto motivováno?
Asi tak třetina. Patří mezi ně například ti, kteří měli už dost vyděláno, přesto hráli dál, protože hru milovali. Vnější motivace pro tyhle hráče už není to hlavní. Říkám o nich, že v sobě nosí pocit vítěze, nechtějí prohrávat, milují výzvy. To se týká například i Jaromíra Jágra. U něj už to určitě není otázka peněz. Pokud jich totiž už máte dost, tak vás vedou úplně jiné motivy než ty vnější.
Často se bohužel stává, že vnější motivace postupně hráče ničí. Stanou se z nich celebrity, jdou jen za odměnou, cílem se stávají peníze a vlastní cesta sportu – činnosti, už pro ně není důležitá.

Máte také spoustu zkušeností s trénováním dětí. Jak se snažíte motivovat malé sportovce? 
Děti si musí především hrát. Děti rády zapojují fantazii, umí snít. Toho se dá využít k tomu, aby ten svůj sen přetransformovaly ve vizi a tím daly snu energii záměru.
Snění o cíli je důležité, protože náš mozek nerozlišuje mezi impulzem reálným a impulzem imaginárním. Pokud zavřu oči a budu snít o poháru mistra světa, je to tak živý zážitek, že má vliv i na mou fyziologii. Představy mi pomáhají vytvářet podhoubí k realizaci, zhmotnění toho cíle. Abych nezůstal pouze ve fázi snění, musí následovat záměr, víra a touha sen splnit. Mimochodem, snít jak zvedám pohár nestačí, musím snít hlavně o tom, jak k němu dojdu.

Nejsou dnešní rodiče příliš ambiciózní?
Někdy se to bohužel stává. Rodiče jsou ti, kteří mají na děti největší vliv, a je velmi důležité, aby dětství bylo období plné her a radosti. Děti by měly sportovat pro radost a zábavu, ne pro výsledky a medaile. 

Co je při vedení dětí ke sportu nejdůležitější?
Určitě pomáhá, když dítě vidí, že i rodiče sportují a že sport je součástí života.
Pro děti je sportovní aktivitou jakákoli hra. Děti by měly mít příležitost poznat co nejvíc aktivit, mít si z čeho vybírat. Je určitý rozdíl, jestli děti hrají v týmu, nebo zda si zvolí individuální sport, kde se učí více samostatnosti a zodpovědnosti. V kolektivním sportu se zase učí týmové spolupráci, naučí se i to, že síla týmu se rovná síle nejslabšího hráče. Ve sportu se tak dítě naučí pracovat s emocemi, naučí se vycházet s ostatními, zvládat krize, atd. Sport je pro mne „jakýsi život nanečisto“.

Jakou chybu dělají nejčastěji rodiče, když se snaží své dítě přivést ke sportu?
Hodně rodičů tlačí moc na výsledky nebo nesmyslně dítě odměňuje za každou maličkost. Víte, nikomu nechci radit ale jsem přesvědčený o tom, že nejdůležitější je vypěstovat v dítěti velkou emoční vazbu ke sportu, to je primární. Nevychovávat fotbalisty ale děti milující fotbal! Rozumíte?

A není dobré dítě motivovat nějakou odměnou?
Ne neustále. Pokud dítěti po každém výkonu dáte odměnu, nenaučí se tu činnosti milovat. Bude ji vykonávat čistě za účelem získání odměny. Tím se nemůže rozvíjet jeho vnitřní motivace. Děti se potom nenaučí hrát pro ten úžasný pocit, který jim může hra přinést, nenaučí se radovat se z vydařeného zápasu, nenajdou ve hře smysl. Na odměny je čas v pozdějším věku, kdy vzrůstá důležitost výsledku. Rácio dítěte je již na to připraveno.

Co byste poradil někomu, kdo před důležitým závodem zažívá pocity strachu, nevěří si, začne pochybovat.
Emoce je úžasný pomocník, ale proradný pán. Nepatřím k lidem, kteří se snaží emoce zklidnit či ztlumit. Snažím se učit lidi využít emoce, přesměrovávat je a spíš zvyšovat. Tím se podle mého názoru dá zvýšit i výkon. 
Rozlišuji dva strachy, jeden je intuitivní, tedy ten, který se aktivován ve chvíli, kdy je např. ohrožen náš život. Mě ale zajímá strach racionální, který spojuje úspěšné lidi. S tímto strachem je potřeba se skamarádit, dokáže nás totiž nabít. Není třeba se strachem bojovat, ale změnit polaritu strachu, transformovat ho. Brát strach jako možnost růstu. Je to náš kamarád, který říká, že konečně o něco jde.
Snažím se naučit své svěřence to, aby se na jakoukoli situaci dívali z pozice výzvy a ne hrozby, z pozice toho, co mohou získat, nikoli ztratit.
Je důležité vytvořit si pozitivní představy, co to pro mne bude znamenat, když vyhraji.
Když změním hrozby ve výzvy, tak se postupně naučím vyhledávat krizové situace. 
Nejde tedy jen o to, zda se strachem bojuji, nebo se s ním skamarádím, ale o cílenou ochotu jít mu naproti, chtít se bát, vítat ho jako pomocníka!

Na čem si myslíte, že ztroskotávají nejčastěji sny lidí?
Všichni jsme velkými snílky, ale chybí dotažení, samotná akce. Pouze jen chceme. Ve snu totiž nemusíte nic obětovat. Pokud něco opravdu chcete, musíte se vzdát své konformní zóny, je třeba něco skutečně udělat. Je to o akci a ne pouze o chtění a snění!

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here