Lukáš Kozlík: jaké jsou tajné zbraně šestého Čecha pražského půlmaratonu?

0

Lukáš Kozlík je původně středotraťař z SK Nové Město nad Metují. Přestěhoval se ale do Prahy a začal se připravovat na Spartě pod vedením zkušeného trenéra Miroslava Semeráda. Během krátké doby se dokázal adaptovat na vytrvalostní tratě a dostat se do širší české špičky. Zajímalo nás, jak tento předěl probíhal, co pro vytrvalce taková minulost přináší a jaké jsou rozdíly mezi atlety a rekreačními běžci.

Trénuje tě bývalý vynikající běžec Miroslav Semerád. Většina průměrných účastníků závodů, když už trenéra má, tak jen zřídka někoho s takovou atletickou minulostí. V čem je to jiné?

Je to přirozená autorita. Důvěřuji mu. Když člověk ví, že jeho trenér byl svěřencem pana Odložila, běhal trojku pod 8:20 a měl atletku na MS, která navíc drží český rekord, tak trénuje s úplným odevzdáním. Je jasné, že část plánu je splněna; zbývá tedy jen vlastní píle jeho postupy dodržovat a být trpělivý.

Před přestupem do Sparty jsi běhal výhradně na dráze. Proč ses přeorientoval na silnici a kros a ze středních tratí (800 m, 1500 m) se posunul k vytrvaleckým?

Začínal jsem dokonce na čtvrtce. Rozhodně jsem neměl a dosud nemám vytrvaleckou postavu. Nikdy jsem o běhání nepřemýšlel tak, že bych jej rozděloval do kategorií a prostě mě bavilo. Důvod byl hlavně v tom, že jsem nechtěl odmlouvat trenérovi (Aleš Žďárský), který ve mě viděl čtvrtkaře. Navíc i tak jsem v tréninku naběhal dost kilometrů a byl jsem spokojený.

Posunul jsem se hlavně po tom, co jsem se přestěhoval. Rok a půl jsem běhal jen tak z vlastní vůle. Ztratil jsem dost rychlosti běháním pouze objemů po lesích a cestách.

Vše se změnilo s příchodem na Spartu a trénováním na dráze. V podstatě se stále věnuji obojímu a letos jsem si dal i na zmiňovaných tratích osobáky.

 

Za poslední 2 – 3 roky ses neuvěřitelně zlepšil. Na půlmaratonu o 8 minut na 1:12 a odpovídajícím způsobem i na dalších distancích. Přitom na této úrovni už zrychlování není tak snadné. Co tě výkonnostně nejvíc posunulo?

Vytrvalost má tu výhodu, že se mnohem lépe trénuje. Člověk nemusí mít takový talent, ale pokud bude správným způsobem dřít, něco z toho vykřesá. To mě neskutečně baví.

Takto popsané zlepšení vypadá ohromně, ale je to čtvrtý půlmaraton vůči prvnímu. Mnohem zajímavější je až srovnání jara 2014 a 2015, kde mám rozdíl tří minut na totožné trati. Reakce těla na trénink je dlouhodobý proces a než to do sebe vše zapadne, chvíli to trvá. Pokud tedy systematicky trénuji vytrvalost dva a půl roku, ještě ani zdaleka nejsem na svých limitech.

Výkonnostní posun tedy nastal díky kvalitnímu tréninku bez výkyvů a s ním spojenou vyšší odolností vůči únavě a zakyselení.

 

Říká se, že když se chceš stát v něčem virtuosem, měl bys tím strávit 10 000 hodin. Kolik jsi v životě natočil ty?

Věřím, že když budu běhat kvalitně alespoň 10 let, tak se to projeví. Jsem v tomto úplně na začátku. Od roku 2013 mám záznamy z hodinek a podle nich jsem na necelých 600 hodinách.

 

Několikrát ses dokonce účastnil Beskydské 7. Není to trochu v rozporu s tvým běžeckým zaměřením?

B7 je zážitek. Účastnil jsem se v letech 2010 – 2014 a líbí se mi na tom, to objevení veškerých rezerv a zcela jiného typu únavy než obvykle. Zároveň miluju přírodu a Beskydy jsou nádherný.

Samozřejmě s kvalitativním posunem v běhání jsem si uvědomil, že takový závod těžce nabourá trénink minimálně na měsíc.

 

Opravdu tolik?

Ano. Svaly jsou potrhané z dlouhých seběhů. Je třeba doplnit enormní energetický výdej. Často je s tak extrémním výkonem spojený i vážnější problém, který si vyžádá návštěvu fyzioterapeuta.

Výkonnosti to však může i  pomoci. Záleží, jak trénovaný člověk je, než B7 okusí.

Víme, že vztah trenér – svěřenec zažíváš i z opačné strany, protože jsi vymýšlel tréninkový plán na maraton pro svého otce. Na základě čeho jsi postupoval? Jak to dopadlo?

Táta začal běhat na začátku roku 2013 a jak u toho vydržel postupně se i zlepšoval. Samozřejmě přišla chvíle, kdy z pouhého klusání již nešlo časy nikam posunout a tak se na mě obrátil, zda bych mu nepomohl. Postup byl nejdřív dost jednoduchý: v podstatě šlo o mé vlastní tréninky upravené na jeho výkonnost.

Poté se rozhodl běžet maraton. Tam se přístup posunul. Načetl jsem si nějaké publikace. Celkem zásadní byla Hansonova metoda maratonu. Spojil jsem to s vlastní zkušeností za dobu trénování a učení se od ostatních.

Podstatné však je, že táta byl ochotný trénovat a dodržovat vše do puntíku. Když to práce dovolila, běhal až 6x týdně. Dopadlo to výborně. Jeho první maraton má hodnotu 3:14:58!

V této chvíli na základě prezentace tohoto trénování mám 3 další svěřence. Těším se na vzájemnou spolupráci a cestu k překonávání jejich starých Já.

 

Nedobírá si tě, když teď má maraton v podstatě lepší než ty? 🙂 (Poznámka: Lukáš běžel pouze terénní maraton na půl plynu za 3:24)

Táta je inteligentní člověk, takže ne 🙂

 

Můžeš prozradit, kdo ti noví svěřenci jsou?

Jsou to dříči a blázni (smích). Lidé z mého blízkého okolí. Tátův kamarád triatlonista, budoucí triatlonista Láďa a v neposlední řadě Tomáš Šponar z SK Babice. To jsou prvopočátky tréninkové skupiny Sunakashi Distance Project.

 

Udělal bys zpětně v tvé trenérské práci něco jinak?

Takto vůbec nepřemýšlím. Ale se zkušenostmi se člověk vyvíjí a tak je možné, že do budoucna dojde k nějakým změnám nebo vylepšením, tak jak se budou nabalovat nové poznatky.

 

Běžný člověk na běžecká soustředění nejezdí, ty však ano. Má to opravdu smysl? Vždyť ty tréninky se dají naběhat kdekoliv…

Řekl bych, že pracující člověk si jen tak nevybere 2 týdny dovolené, aby mohl dvoufázově trénovat. V tom je ten rozdíl. Smysl vidím ve vyšší kvalitě přípravy. Trénovat jednou denně po práci nebo dvakrát denně bez práce? V tom je ohromný rozdíl. Naberu z toho fond, se kterým následně můžu fungovat během sezóny. A to, že jedu do hor, než abych to běhal v Praze, má čistě relaxační důvody.

Vynucené pauzy se ti vyhýbají. Máš nějakou hypotézu, proč tomu tak je?

Oproti těm, kdo se věnují běhu třeba od 14 let, nemám tak opotřebované tělo. Mám naběháno relativně málo kilometrů. Zřejmě bude mít vliv i technika běhu, kterou jsem se učil prvního půl roku v oddíle pod Alešem Žďárským. Není to žádná hitparáda, ale v porovnání s mnoha jinými zřejmě jde o rozdílovou věc vůči zranění.

 

Nicméně stále pomalu zvyšuješ tréninkové dávky. Minulý měsíc u tebe byl rekordní se skoro 400 km, v čemž bylo velké množství kvality. To už není málo – nepociťuješ nějaký, byť malý, vliv na zdraví?

Bylo by skvělé mít víc peněz a času na regeneraci, tam jsou rezervy. Naštěstí stále funguje princip dostatku odpočinkového běhání a cvičení mezi těmi kvalitami. Zároveň, pokud je navyšování objemu postupné, nemusí se člověk tolik bát. Oproti minulosti si velmi hlídám, co mi tělo říká. Raději dám jeden, dva dny pauzu než abych trénoval a pak to ztratil týdnem léčeni. Říjen byl raritní.

 

S tréninkem v atletickém klubu samozřejmě souvisí mnohem pečlivější plánování závodů. Nedá se asi běhat cokoliv, co zrovna přijde. Existují nějaká zajímavá pravidla, kterými se řídíš a která by mohla pomoct i ostatním?

Souvisí to především se snahou dosáhnout kvalitního výkonu. Neumím si představit běžet víc než dva kvalitní půlmaratony nebo tři desítky za rok. Alespoň já to tak mám. Je to pro mě enormní fyzické a psychické vypětí a spolu s tím nemám následně delší dobu chuť ze sebe znovu vydávat vše. Naučil jsem se udělat si na začátku roku seznam závodů do kalendáře, vybrat ty nejpodstatnější a okolo nich nechat dostatek týdnů pouze na kvalitní trénink a odpočinek.

Pokud se některé termínově kryjí, vybírám si podle toho, zda se mi líbil předchozí ročník. Jde-li o nový závod, zajímá mě pořadatel nebo místo. V současné době je závodů tolik, že je škoda vyhodit nemalé peníze za startovné jen kvůli účasti. Potřebuji, aby mne závod něčím obohatil: atmosférou, výjimečnou tratí, konkurencí, stylovostí.

Jakou přípravu několik dní před závodem bys poradil ostatním? Máš nějaký tajný recept, jak v závodě uspět?

Naučil jsem se mít volno dva dny před závodem. Zjistím si veškeré dostupné informace z 

propozic, pokud možno jména dalších běžců a profil trati.

V den závodu mi pomáhá si trať projít nebo si ji vizualizovat, pokud už jsem ji běžel. To dělám noc před závodem. Na trať se pak postavím, vyrovnaný s několika možnostmi, co se bude dít a kde nastoupit. Dokonce i před startem na MČR ve stýplu jsem si v hlavě běžel těch sedm a půl kolečka a skákal přes překážky. Na konci té představy jsem byl celkem unavený 🙂

 

Do jaké míry si myslíš, že je možné se zlepšovat tréninkem, a do jaké míry je to dané? Jak moc záleží na aktivitách v mládí?

Genetická vybavenost je velká výhoda. Jsou lidé, kteří se můžou přetrhnout a prostě se nezlepší. Jejich svaly nejsou schopné adaptace na vyšší zátěž. To je celkem dokázané (Noakes: Lore of Running). Naopak vysoce trénovatelní jedinci mohou dokázat velké věci, zvlášť ve vytrvalosti. Jak se říká, můžeš mít talent, ale dřív nebo později ti to přestane stačit.

A k druhé otázce? Věřím rčení: Co se v mládí naučíš…

 

Dá se podle tebe odhadovat, kde má člověk limity? Co si myslíš o těch svých?

Je krásný soustředit se na tady a teď. Netuším jak dlouho se bude dařit posouvat své hranice, ale vím, že mám rezervy. Limity vidím časové a finanční, avšak nenechávám se tím omezovat a dělám to celkem nejvíc jak jen to za daných možností jde.

Co tě na běhu baví nejvíc?

Ta jednoduchost.

 

Jak myslíš, že se bude běhání vyvíjet v budoucnu? Kam až se budou posouvat nové technologie? Přijdou nové typy závodů?

Na sobě pozoruji, že se běžecky vyvíjím zpátky 🙂 Přestávají mě zajímat nové technologie bot a oblečení. Nejsem pro co nejmasovější závody pro každého. Vadí mi ovládnutí běžeckého prostoru reklamou.

Na druhou stranu ulítávám na aplikaci STRAVA. Segmenty jsou pro mě občas dobrou motivací běžet rychleji, i když není nálada. Moc se mi líbí závodění ve stylu FKT (fastest known time), což znamená, že si najdete online zaznamenanou trasu a za pomocí zařízení s GPS si ji kdykoliv zaběhnete.

Líbilo by se mi, kdyby i u nás existovaly závody, na které je třeba se kvalifikovat (mimo MČR). A v neposlední řádě mi tu chybí štafetové a týmové závodění v krosu jak na úrovni atletických oddílů tak univerzit. V tomto je systém v Británii či USA celkem jedinečný a je to zábava.

 

Co z oblasti běhu bys ještě rád vyzkoušel?

Maraton a orienťák. Zjistil jsem, že mě běh po 3 hodinách trvání přestává bavit. Bolí mě kyčle. Delší vzdálenosti mě tak nelákají. Ultra je často asi o překonávání bolesti a já v tom tu zábavu úplně nevidím. Orientační běh by si určitě zasloužil větší pozornost. Vyzkoušel jsem si to při kvadriatlonu. Paráda, jak se člověk někam žene, aby zjistil, že je špatně. Netrvá dlouho naučit se číst mapu, pak je to zábava.

Čím si zpestřuješ občas monotónní tréninky?

Snažím se každý stejný trénink, závod nebo úsek, běžet líp než předtím. Je štěstí mít možnost posouvat hranice svého těla. Vážím si těch dnů, kdy můžu vyběhnout!

 

 

Co Lukáš vidí při závodě? Podívejte se na záznam jeho čelové kamery z nedávné Velké Kunratické! Zdroj: RunFreeTV

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here