Dýchej, abys žil!

0

Dýchání je tradičně v lékařských textech definováno jako proces, při kterém je přijímán vzduch do plic a z nich pak zase vypouštěn ven. Tento proces – proud vzduchu do a z plic je pohyb, přesněji je to pohyb v dutinách těla, si můžeme představit jako změnu tvaru.

Dýchání je změna tvaru dutin v těle

Zjednodušená kresba lidského těla na obrázku 1.4 ukazuje, že trup se skládá ze dvou dutin, hrudní a břišní. Tyto dutiny mají některé vlastnosti společné, ale zároveň jsou mezi nimi i důležité rozdíly. Obě obsahují životně důležité orgány: v hrudní jsou plíce a srdce; v břišní žaludek, játra, žlučník, slezina, slinivka, tenké a tlusté střevo, ledviny a močový měchýř. Obě dutiny se na jednom konci otevírají vnějšímu prostředí: hrudní nahoře, břišní dole.

Dechové svaly jsou stejně jako každé jiné náchylné k přetížení pokud je nutíme pracovat s příliš vysokou či dlouhou intenzitou.“ Jiří Dostal

Obě sdílejí důležitou strukturu, a to bránici. Dalším důležitým prvkem, který obě dutiny sdílejí 3, je to, že jsou v zadní části ohraničeny páteří. Mají také společnou svou pohyblivost – mohou měnit tvar. Tato schopnost měnit tvar je nejdůležitější pro dýchání, protože bez tohoto pohybu by dýchání nebylo možné. Přestože obě dutiny mění tvar, u každé z nich se to děje jinak. Balon naplněný vodou a harmonika.

Břišní dutina mění tvar jako pružná, tekutinou naplněná struktura, jako např. balon s vodou. Když stlačíte jeden konec balonu, druhý konec se vyboulí (obr. 1.5).To proto, že vodu nelze stlačit. Ruka pouze přesune daný objem vody z jednoho konce pružného zásobníku na druhý. Stejným způsobem funguje i břišní dutina; když je stlačena dýchacími pohyby, stlačení na jedné straně způsobí vyboulení na straně druhé. Toto platí pro proces dýchání, břišní dutina mění tvar, nikoliv objem. Co se týče dalších životních procesů, při nich ke změně objemu v břišní dutině dochází.

Pokud vypijete litr vody nebo sníte velké jídlo, celkový objem břišní dutiny se zvýší důsledkem zvětšených břišních orgánů (žaludku, střev, měchýře). Jakékoliv zvětšení objemu v břišní dutině způsobí odpovídající zmenšení objemu v dutině hrudní. Proto se hůře dýchá po velkém jídle, před vylučováním stolice a v těhotenství. Na rozdíl od dutiny břišní mění dutina hrudní tvar i objem; chová se jako zásobník na-plněný plynem, jako např. tahací harmonika. Když ji stlačíte, způsobíte zmenšení objemu v měchách a vzduch je vytlačen ven. Když měchy roztáhnete, jejich objem se zvětší a vzduch a je vtlačen dovnitř (obr. 1.6).

Je to tím, že harmonika je stlačitelná i roztažitelná. Totéž platí pro hrudní dutinu, která na rozdíl od břišní dutiny a jejího obsahu umí měnit tvar i objem.Představme si nyní hrudní a břišní dutinu jako harmoniku umístěnou na vršku vodního balonu.

Tato ilustrace naznačuje podobu vztahu těchto dvou dutin při dýchání; pohyb v jedné nutně způsobí pohyb v druhé. Vzpomeňte si, že během nádechu (změna tvaru, která umožní vzduchu vtlačení do těla atmosférickým tlakem planety) zvětší hrudní dutina svůj objem. Tlačí na břišní dutinu, která následkem tlaku shora změní tvar. Tím, že defi nujeme dýchání jako změnu tvaru, jednoduše porozumíme tomu, co je účinné a co je blokované dýchání – je to jednoduše schopnost nebo neschopnost struktur, které určují a obklopují tělní dutiny, měnit tvar.

Nepopsaný list

Pochopení problematiky a důležitosti fungování dýchacího systému u sportovců je základním předpokladem pro diagnostiku fyziologických limitací, jimž se věnuje Centrum sportovní medicíny. Z obsáhlé výpovědi lékaře MUDr. Jiřího Dostala nezatíženého cyklistickými paradigmaty vyplývá, že obecná doporučení „jak správně dýchat na kole“ jsou jen velmi těžko aplikovatelná.

„Už vám někdo někdy radil, abyste dýchal nosem?“ ptá se mezi řečí doktor Dostal a v zápětí pokládá další řečnickou otázku. „Co když ale dýchací svaly při zvýšeném odporu (průchodnost nosní dutiny, jak je zřejmé, je při zvýšeném vypětí nedostatečná – pozn.autora) nedokážou transport kyslíku a eliminaci kysličníku uhličitého utáhnout? Přetížíte si jak nádechové, tak výdechové svaly a dříve se unavíte. Dechové svaly jsou stejně jako každé jiné náchylné k přetížení pokud je nutíme pracovat s příliš vysokou či dlouhou intenzitou.“

Podobně jako u pacientů s respiračními chorobami, bez vyšetření limitací včetně funkce dýchacího systému v zátěži je téměř vyloučené sportovci účelně nařídit jakoukoliv terapii. Je poměrně obvyklým, správnou dechovou rehabilitací snadno odstranitelným problémem, který může mít na přenos kyslíku a tedy i výkon sportovce nepoměrně účelnější vliv než sebelepší trénink podporovaný slavným EPO.

MUDr. Dostalovi je od srdce jedno, jestli se před něj při vyšetření postaví běžec nebo veslař a ve spolupráci s ostatními členy týmu jako fyzioterapeutkou Mgr. Benediktovou nebo trenérem, bývalým špičkovým cyklistou Vojtěchem Hačeckým komplexně vyšetří sportovce z pohledu fyziologie a případné patologie při zátěži. Jeho představou o účelnosti obecných zátěžových testů je schopnost odhalení limitujícího faktoru zátěže (ať už je srdeční, oběhová, v počtu červených krvinek nebo limitace dechová), který nastavuje sportovci hranici FTP (funkční práh), nikoliv jeho prosté určení nezohledňující případná, bez lékařského vyšetření utajená zdravotní omezení.

Vesmír dýchá s námi

Objem a tlak jsou v nepřímo souvisejícím vztahu: když se objem zvětší, tlak se zmenší, a když se objem zmenší, tlak se zvětší. Jelikož vzduch vždy směřuje k oblastem s menším tlakem, zvětšující se objem v hrudní dutině způsobí zmenšení tlaku a vzduch vstupuje do plic. To je nádech. Je důležité připomenout, že přestože při nádechu máte pocit, že vzduch vtahujete do sebe, není tomu tak. Naopak vzduch je vtlačován do těla atmosférickým tlakem (1,03 kg/cm2), který vás obklopuje. To znamená, že daná síla, jež dostává vzduch do plic, je mimo tělo. Energie, kterou vydáte při dýchání, způsobí změnu tvaru, jež zmenší tlak v hrudní dutině a umožní vzduchu, aby byl vtlačen do těla váhou atmosféry planety. Jinými slovy, tvoříte prostor a vesmír jej plní.

Během uvolněného klidného dýchání (jako např. během spánku) je výdech pasivním opakem tohoto procesu. Hrudní dutina a plicní tkáně – které byly roztaženy během nádechu – se stáhnou do svého původního objemu, vytlačí vzduch ven a hrudní dutina se vrátí do svého původního tvaru. Toto se označuje jako pasivní odraz. Sebemenší ztráta pružnosti těchto tkání vede ke snížené schopnosti těla pasivně vydechnout.

To má za následek množství dýchacích problémů, jako je rozedma plic a plicní fibróza. U těch typů dýchání, které zahrnují aktivní vydechování (např. sfoukávání svíček, mluvení, zpívání a samozřejmě různé cviky v józe), se svalovina, jež obklopuje tyto dvě dutiny, stahuje takovým způsobem, při němž se břišní dutina buď vytlačuje nahoru, nebo hrudní dutina se stlačuje do břišní, nebo kombinace obou.

„Nesprávným dechovým vzorem se unavují tak téměř všechny svaly horní poloviny těla, které jsou pomocnými dechovými svaly, zatímco hlavní dechové svaly nejsou správně zapojeny.“ Jiří Dostal

Trojrozměrné změny tvaru při dýchání

Protože plíce vyplňují trojrozměrný prostor v hrudní dutině, změna tvaru tohoto prostoru při pohybu vzduchu je trojrozměrná. Konkrétně u nadechování zvětšuje hrudní dutina svůj objem odshora dolů, do stran a zepředu dozadu, při výdechu dochází ke zmenšení objemu také v těchto třech směrech (viz obr. 1.7).

Protože změna tvaru hrudní dutiny je neoddělitelně spojena se změnou tvaru břišní dutiny, lze také říct, že břišní dutina mění tvar (nikoliv objem) třemi směry – může být stlačena nebo vytlačena seshora dolů, ze strany na stranu nebo zepředu dozadu (viz obr. 1.8).

V živém dýchajícím těle nemůže dojít ke změně tvaru hrudní dutiny, aniž by zároveň nedošlo ke změně tvaru břišní dutiny. To proto má stav vašeho břicha takový vliv na kvalitu dýchání a také proto má kvalita vašeho dýchání mocný vliv na zdraví břišních orgánů.

Zlomový faktor stabilizovaného stavu

Z pohledu dýchacího systému lze říci, že do roviny stabilizovaného fyziologického stavu (přibližně výkon na hranici funkčního prahu pro wattové maniaky, či na úrovni „maximum lactate steady state“ pro oblíbence laktátu) organizmu jde primárně o dodávku kyslíku do tkání, ve vyšších zátěžových hodnotách se priorita posouvá k eliminaci oxidu uhličitého. Každý sportovec potřebuje ke svému výkonu jiný trénink a platí to i u dýchacího systému.

Hokejistův systém se zaměřuje zejména na eliminaci CO2 (krátké intenzivní výkony zpravidla vysoko nad anaerobním prahem), zatímco cyklistův organizmus musí dokázat přepínat mezi oběma metabolickými procesy. V nižší intenzitě musí být jezdec co nejdéle schopen udržet aerobní metabolizmus, ve vyšší zátěži pak musí umět efektivně vydýchat CO2, neboť metabolickou acidózu v těle, způsobenou například výjezdem kopce, lze kompenzovat respirační alkalózou, tedy správnou funkcí plic a celého dýchacího systému.

O pohodlném dosažení výkonu na úrovní stabilizovaného stavu, kterého by měl sportovec metabolicky dosáhnout na základě tělesných parametrů, rozhodují čtyři faktory.

„Nejprve kyslík musíte dostat do plicních sklípků, pak přenést do krve, navázat ho na červené krvinky, odvést do srdce, transportovat a uvolnit do svalů a spotřebovat,“ popisuje MUDr. Dostal cestu kyslíku lidským tělem. Tradiční fyziologie zátěže, tak jak se stále ještě učí na mnoha trenérských školách, vůbec neuvažuje, že dechová funkce by mohla být u zdravého jedince limitujícím faktorem výkonu.

Ukazuje se však, že je to omyl. Vysoce trénovaný sportovec má zpravidla výjimečnou schopnost transportu a využití kyslíku v pracujícím svalu,. Limitují ho zpravidla dva faktory – relativně nedostatečný počet červených krvinek (vzhledem k vytrénované- mu oběhu a svalu, což se řeší zakázanou metodou erythropoetinem, nebo správně vedeným pobytem v hypoxickém prostředí) či dechová limitace.

Vyšetření

Základem diagnostiky dechového aparátu je vyšetření dechového vzoru – pozorování rozsahu a pohybu hrudního koše při nádechu a výdechu. Zhruba 90 % lidí se při nádechu zvedá hrudník a ramena vzhůru, což je normální až v poslední fázi maximálního nádechu, ale není normální při mělkém či středně hlubokém dýchání. Nesprávným dechovým vzorem se unavují tak téměř všechny svaly horní poloviny těla, které jsou pomocnými dechovými svaly, zatímco hlavní dechové svaly nejsou správně zapojeny.

Když je pak takovýto sportovec vyšetřen na ergometru, dochází k neefektivnímu dýchání malými objemy a vysokou frekvencí, takže dochází k předčasné únavě dechových svalů a jejich vyčerpání. Příměrem může být příliš vysoká kadence, která vede k neefektivnímu šlapání a ztrátě koordinace a předčasné únavě nohou. Je třeba si uvědomit, že svaly pracují metabolicky samostatně. Například deltový sval na rameni pracuje ještě ve vyrovnaném stavu, zatímco nohy již jsou přetíženy. Dokonce je možné že jedna část jedné svalové skupiny, pracuje bez potíží aerobně a druhá, třeba zatuhlá je již na maximu. Totéž platí pro dechové svaly. Pokud je neefektivně přetížíme, tak dojde k jejich únavě a ztrátě výkonu a následně snížení ventilace a neschopnosti výměny O2 a CO2 a tedy k ukončení zátěže předčasně.

Pokračování v dalším čánku….

zdroje: časopis 53X11 a JÓGA anatomie

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here