Rozhovor: Dušan Koutník dokázal, že i normální člověk může doběhnout Spartathlon

1

Dušan Koutník je zkušeným pořadatelem dvou oblíbených běžeckých závodů na severu Čech (1/2maraton okolo Vlasti a Strom Ultramaraton). Na letošek si na sebe upletl bič, když se přihlásil na slavný Spartathlon. Požádali jsme ho o rozhovor, protože nás zajímalo, proč se přihlásil, jak trénoval a také jak z pohledu závodníka celá akce probíhala.

Dušane, moc gratulujeme k dokončení Spartathlonu! Dá se říct, že sis splnil sen?

Určitě. Snil jsem jako malý kluk u atletických přenosů o tom, že mezi těmi běžci v národních dresech jednou budu i já. Léta utíkala a tohle nějak neklaplo, tak jsem rád, že se mi to podařilo aspoň takhle. Spartathlon sice není oficiální reprezentační akcí, ale Českou republiku tam reprezentujeme.

S Pavlem Markem ve třetině trati (Foto: Zdeněk Beneš)

Kdy jsi začal věřit, že bys skutečně mohl proběhnout cílem a kdy sis tím začal být jistý?

Kdybych nevěřil, neběžel bych, bez té víry se takový závod běžet nedá. Dvakrát jsem přemýšlel o DNF, to jsem věřit přestával, ale vždycky mi to někdo pomohl překonat. V prvním případě Pavel Marek, který na tom byl podobně, pomohli jsme si tak nějak oba navzájem. Podruhé pak manželka. Má mě přečteného a věděla přesně, co mi říct, když jsem jí na 140. kilometru volal, že už to asi nepůjde. Na mém dokončení má velký podíl, nejen kvůli tomuto okamžiku. Jistý jsem si začal být asi 30 kilometrů před koncem. Když jsem si to uvědomil, dojalo mě to, tam jsem to obrečel.

Ale popořádku… Na Spartathlon si troufne málokdo. Délka trati a přísný časový limit většinu ultraběžců spolehlivě odradí. Ty jsi začal s během z nuly teprve před 6 lety. Co tě přimělo k tomu, aby ses přihlásil? Prý jsi nečekal, že tě vylosují…

Ano, z naprosté nuly. Měl jsem 111 kg, což při mé výšce už odpovídalo slušné obezitě a začal mi stoupat cukr v krvi. Byl jsem takový pěkný špekáček. To bylo v mých čtyřiceti, cukrovka se mi začala rozjíždět ve stejném věku, jako mému tátovi, který tím pak zbytek života hodně trpěl. To jsem nechtěl a tak jsem se konečně přinutil začít běhat. Chytlo mě to a během pár měsíců jsem zhubl 30 kilo a dal se do pořádku. Ale k tvé otázce. Radek mi nakukal, že při prvním pokusu jsou šance mizivé. Když se hlásíš podruhé, máš v osudí dva hlasy a tak to jde dál a každý další rok je šance větší. Říkal jsem si, že za rok nebo za dva bych mohl být připravený, takže když to tam letos hodím, nic tím nezkazím.

Co se změnilo, když jsi zjistil, že tě do startovky vybrali?

Byl to šok. Když jsem se objevil mezi náhradníky kolem 20. místa, hned mi bylo jasné, že jedu. Zastavilo se mi srdce, a když se po pár minutách zase rozeběhlo, pořádně jsem si vynadal. Ta obtížnost závodu pro mne byla nepředstavitelná a přišlo mi to jako pěkná nezodpovědnost. Bál jsem se, že českému týmu pokazím reputaci a uříznu si ostudu. Ten strach mi pak ale pomáhal při tréninku, bez něj bych ty dávky asi zvládal hůř.

Jak probíhala spolupráce s trenérem Radkem Brunnerem? Proměnilo to hodně tvůj dosavadní trénink?

Radek sám by se určitě nikdy neoznačil jako můj trenér a ta spolupráce ani ten tradiční trenérský model nijak nepřipomínala. Loni jsem se s placeným koučem pokoušel připravit na maraton, přesně plnil předepsané tréninky. Na to úsilí, co jsem tomu věnoval, mi to přineslo méně, než jsem čekal. Zjistil jsem, že mi spíš vyhovuje běhat podle momentálních pocitů. Někdy se špatně vyspíš, celý den řešíš maléry, sotva se doplazíš domů a pak máš podle plánu ještě jít na těžký trénink. Jindy zase naopak, v nohách dynamit a chuť na něco delšího, v plánu je ale jen krátký výklus… Přesný plán mi prostě nesedí. S Radkem jsem v tomhle našel společnou řeč a díky jeho radám jsem se připravil na stovku v Lipsku, kde jsem vlastně nevědomě zaběhl spartathlonský kvalifikační limit. Během přípravy na Řecko jsem v tom jen pokračoval a snažil se to regulovat tak, aby mě to bavilo, ale zároveň tam byl dostatek kvantity i kvality. Šlo tedy spíš o takové konzultace. Nebo to řeknu ještě jinak: Radek je zlatý člověk a kamarád, který nikdy neodmítne poradit.

Byla ta spolupráce zásadní pro úspěšné dokončení?

Ano. A ještě zásadnější byla pro mé přihlášení se. Bez Radka bych tam nebyl. Kdyby mi pořád nevykládal, jak je Spartathlon skvělý a jedinečný, a že to prostě zkusit musím, když už ten limit zaběhnutý mám, nikdy bych se k tomu neodhodlal. Prý má za každou novou ovečku od pořadatele nějakou provizi, to mě vůbec nepřekvapuje (smích).

Víme, žes letos výrazně zvýšil počet naběhaných kilometrů… Podělíš se o pár čísel?

Od začátku roku do Spartathlonu jsem naběhal asi 3500 km, což mezi ultramaratonci není nic výjimečného. Objemy jsem začal postupně navyšovat v červenci, nejvyšší týdenní kilometráž se v září vyšplhala na 180 km. Protože jsem nemířil na bednu, stačilo vlastně jen sbírat co nejvíc kilometrů, přesto jsem se snažil alespoň jednou týdně běžet rychleji a sem tam zařadit i nějaké rychlejší intervaly. Nejdelší úsek bez volného dne trval asi 30 dní, to bylo zvláštní období, regeneroval jsem třeba tím, že jsem si dal jen pomalou desítku. Fungovalo to.

Kde jsi na to našel čas?

Čas byl problém. Ráno se mi neběhá dobře a přes den moc nestíhám. Hodně jsem běhal na dovolené a jinak tedy hlavně večer. Většinou to vypadalo tak, že jsem běžel 10-15 km někam do hospody, tam jsem si dal pivo a běžel jsem zase zpátky. To mě vlastně i docela bavilo. Hodně jsem taky, hlavně při těch delších bězích, poslouchal audioknihy. Kolikrát jsem se pak na běh těšil jen ze zvědavosti, co bude dál. Audioknížky bych všem jen doporučil, oproti muzice to není souvislý zvuk a člověk v pauzách mezi slovy slyší třeba blížící se auto, je to mnohem bezpečnější.

Jak vlastně celý závod probíhal z tvého pohledu? Už jsi řekl, žes měl dvě větší krize…

Krize byly, hlavně kvůli kombinaci špatného počasí a potíží s trávením, což mě zpětně hodně mrzí, nohy šly výborně, a ten čas mohl být někde úplně jinde. Potíže se žaludkem jsem měl navíc poprvé, tak mě to dost překvapilo. Protože jsem nikdy neběžel víc než 120 km, měl jsem v plánu zaběhnout první stovku pod 11 hodin, abych si udělal rezervu a zbytek mohl v případě hypotetického problému jenom dojít. Přesně tak to nakonec dopadlo, stovku jsem dal za 10:16, rychleji, než na jarním MČR v Plzni, a jen necelou půlhodinku za lipským osobákem. Šlo to skvěle, pak mi ale nesedly ty pitomé bonbóny, takoví gumoví medvídci, které jsem od začátku závodu zobal na občerstvovačkách, chutnaly mi, ale asi mi v břiše po zalití pivem nabobtnaly a zalepily žaludek. Hloupá začátečnická chyba. Vše, co jsem snědl a vypil zhruba od 100. kilometru letělo za chvíli elegantním obloukem do pangejtu. Zkoušel jsem to napravit, cola, hořký černý čaj, polévky, voda, i to všemocné zázračné pivo, nic jsem neudržel. Kolik času jsem problil, to už nikdo nespočítá. Hlavní problém ale byl, že pak nebyla energie na delší souvislý běh, většinou jsem mohl pouze jít. To bylo v zimě a dešti dost nepříjemné, protože jsem se pohybem dostatečně nezahřál. To mi sebralo další dvě hodiny, které jsem věnoval rozmrzání na občerstvovačkách. Nejhorší podmínky byly asi 25 kilometrů před cílem. Když jsme vystoupali na poslední horský hřeben, opřel se do nás hurikán (nebo přesněji “medikán”) Zorba vší silou. Pláštěnka byla během pár minut na cáry. Řval jsem do té sibérie, že mě stejně nedostane a nadával jak dlaždič. Nic takového jsem snad ještě nezažil, vichřice nás mlátila střídavě deštěm a kroupami, v nejsilnějších poryvech tekla voda na silnici do kopce, dalších 10 kilometrů byl zkrátka očistec, ale věděl jsem, že už mě to nezastaví.

Doběhl jsi hodinu před limitem. Jaké to je být takto v časové tísni?

Nevnímal jsem to jako nějakou velkou tíseň, hlídal jsem si to, měl jsem to pod kontrolou. Nejblíže k limitu jsem byl asi na 20 minut, to už jsem se přinutil zrychlit a navýšil to aspoň na půlhodinku.

Obvykle piješ během ultra závodů pivo – kolik jich bylo tentokrát? (smích)

Během první stovky asi tři nebo čtyři, u jedné vesnické benzínky dokonce nechtěli zaplatit, to bylo milé. Jako vždy mi to pomohlo. V kombinaci s bonbóny tedy vlastně spíš nepomohlo. Na další pivko jsem si musel kvůli žaludku počkat, ne že bych to nezkoušel, ale ta, co šla hned vrchem ven, bych asi nepočítal. K ránu jsem naštěstí zjistil, že na některých stanicích je ionťák, který když jen opatrně srkám, udržím ho v sobě. Nebylo to nic moc, ale žaludek se pomalinku lepšil, a ta trocha tekutin, co jsem do sebe konečně dostal, taky pomohla. To poslední pivo jsem risknul až 15 kilometrů před cílem a vyšlo to. Letěl jsem pak jak raketa a polepšil si skoro o 50 míst.

Měl jsi na trati support?

Na trati ne. Ale v hlavě jsem měl všechny příbuzné, kamarády, kolegy a známé, o kterých jsem věděl, že budou závod sledovat, a někde nad hlavou svého tatínka a babičku, o které jsem letos přišel. Ti všichni mi hodně pomohli.

Jaký byl doběh do Sparty?

Pro mě nádherný. Téměř všechna auta troubila, řidiči mávali a pokřikovali „bravo!“. Těch pár šílenců, kteří se v hurikánu odvážili povzbuzovat z chodníku, se také moc snažilo. Vodu jsem už neřešil, naopak jsem šlapal do nejhlubších louží a pořádně cákal, plním si přeci klukovský sen, tak ať to stojí za to. V porovnání se slunečnými ročníky to asi byla hrozná bída a fandící davy pod řeckým sluncem by se mi určitě líbily víc, ale v tu chvíli jsem byl naprosto šťastný.

Pohled na meteoradar v průběhu druhého dne závodu

Meteoradar před startem ukazoval na hurikán v průběhu druhého dne závodu. A počasí opravdu moc nevyšlo. Jak ses s podmínkami vyrovnal?

Jak jsem už zmiňoval, špatně. Zimu a mokro opravdu nemusím a tady jsem byl v mokru a zimě nepřetržitě nějakých 20 hodin. Na puchýře netrpím, ale rozmáčená chodidla byla v druhé polovině už dost cítit, každý došlap bolel. V historii závodu prý pršelo nejdéle čtyři hodiny, letos patnáct. Pro nás teplomilné to byl asi nejtěžší ročník. Neměl jsem ani dost vhodného oblečení, s tímhle nikdo nepočítal. Do Řecka se jezdí s tričkem, na noc do hor pak triko s dlouhým rukávem a větrovka. Ještě když jsme na checkpointy odesílali dropbagy, vypadala předpověď jinak, tak jsem si těch pár kousků nerozmístil úplně vhodně. Pro mě to bylo asi nejhorší možné počasí, o to větší mám radost, že se mi podařilo splnit cíl a dokončit.

S ultraběžeckou legendou Florianem Reusem (Foto: Radek Brunner)

Liší se atmosféra na Spartathlonu od jiných závodů? Všichni, kteří ho absolvovali, říkají, že ano…

Nevím, jestli jsem dostatečně zkušený, abych to mohl kvalifikovaně zhodnotit, ale myslím, že ano. Ano, bylo to cítit. Dětem jsem na trase rozdal spoustu autogramů. I v té největší díře někdo fandil, všichni věděli, o co jde, byli jsme za hrdiny. Řidiči byli většinou docela ohleduplní a povzbuzovali troubením. Tu slávu při doběhu jsem si prožil spíš vnitřně, ale i to stálo za to.

 

Strávili jste v Řecku s českou skupinou pár dnů před a po závodu. Povíš nám, co se dělo v zákulisí?

S ultraběžeckou legendou Radkem Brunnerem

Když jsem před šesti lety poprvé probděl noc u sledování online přenosu z tohoto závodu, ani ve snu by mě nenapadlo, že tam jednou budu a že pár kilometrů dokonce poběžím po boku samotného Dana Orálka (a díky tomu, že Dan začínal pomaleji, budu u toho dokonce schopen mluvit). Ty dny strávené s legendami našeho ultra pro mě byly stejně výjimečné, jako samotný závod. Sešla se parta, která držela pohromadě, celou dobu vládla ohromná pohoda, dlouho jsem se tolik nenasmál. Vnímal jsem to tak, že všichni byli po závodě spokojení nejen se svým výkonem, ale největší radost měli z toho, že jsme dokončili v plném počtu, což mi v dnešní době přijde jako veliká vzácnost. Detailně jsem to nezkoumal, ale tuším, že z větších týmů máme stoprocentní úspěšnost jediní. Navíc dvě medaile Radka a Kačky, čtyři kluci v TOP 20, to je prostě ohromný úspěch českého ultra a já jsem šťastný, že jsem mohl být u toho. No a pokud míříš tou otázkou jinam, pochopitelně jsme to pak několikrát pořádně oslavili. Docela příjemné bylo, že na rozdíl od závodu už bez blinkání. 🙂

Co bys poradil potenciálním zájemcům o příští Spartathlon?

Aby nejedli bonbóny a nezapíjeli je pivem. Špatně se to potom blinká (smích). A taky ať se toho nebojí, běžců, kteří na to mají, je u nás hodně. Ten zážitek stojí za to.

Vývoj pořadí Čechů na Spartathlonu 2018

Jak dlouhou pauzu od běhání si teď naordinuješ?

Pár dní určitě vynechám, ale protože bych si rád udržel pupek nešpekatý, hýbat se musím dál. Už mám i trochu absťák, těším se, až zase vyrazím. Objem ale půjde hodně dolů, rodina si mě za poslední měsíce moc neužila, je čas jí to vrátit. Třeba i společným běháním, podzim je například v Jizerkách parádní. Taky jsem trochu zanedbal přípravy Strom Ultra Maratonu, snad se ale všechno stihne a dopadne to zase na pohodu. Trochu také uvažuji o 24 hodinovce v Plzni, v Řecku jsem za 24 hodin uběhl zhruba 185 km, tak mě láká zkusit stihnout dvoustovku, dokud jsem ještě ve formě.

Byl jsi na Spartathlonu naposledy?

Chtěl bych se tam ještě někdy vrátit a zažít to, na co jsem se už letos tolik těšil, ale kvůli počasí to nezažil. Na slunce a teplo, na spousty diváků a na tu fantastickou atmosféru. Třeba to ještě někdy vyjde.

Nakonec si dovolím poděkovat všem, co mě sledovali a fandili, a hlavně kamarádům ze vsi. Připravili mi krásné přivítání na C/P 76, s vítěznou fanfárou, ohňostrojem a s „We Are The Champions“. Krásná tečka za mým řeckým dobrodružstvím.

Zápisek z Dušanova blogu

1 komentář

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here