Aleš Zavoral (2): 4350 km na kole bez supportu za 11 dnů

0

Aleš Zavoral je tak trochu přírodní úkaz. Dokáže běžet dvacet, třicet, nebo i více hodin v kuse, pak si vezme kolo a jede se vykoupat k Severnímu moři a když “už neví co”, tak se přihlásí na cyklistický závod, který měří 4350km a startuje z italského Arca a jede 11 dnů v kuse až na nejsevernější místo v Evropě, jako bonus na druhém místě. A (nejen) kvůli tomu poslednímu jsme s ním už konečně museli udělat rozhovor…

Toto je druhý díl našeho povídání. Určitě si dejte nejprve první část

Kde se ti v hlavě zrodila myšlenka na NorthCape4000?

Vzhledem k tomu, jak překvapivě dobře dopadlo Irsko, začal jsem hned po něm přemýšlet o podobném závodě na příští sezónu 2018. Chtěl jsem ještě něco delšího, protože na Irsko jsem měl 12 dní volna a jak jsem to odšlapal to za 7,5 dne, tak jsem se tam pak docela nudil. (smích)

V merku jsem měl hlavě TransCon (Transcontinetal Race), který se jede přes celou Evropu z Belgie do Řecka na silničních kolech bez suportu a je o délce cca 4200 km. Problém ale je, že organizátor vám dá pouze bod A a bod B mezi nimi povinné 4 check pointy a trasu samotnou si pak musí naplánovat každý sám. Znamená to měsíc nebo dva před závodem ležet v mapách a vše si pečlivě naplánovat. Na to nemám vůbec čas a mapování mě ani moc nebaví. Zároveň, kdo chce být rychlý, což já bych být chtěl, musí používat hlavní silnice a státovky s dobrým povrchem, což je pak pro cyklistu “trochu” riskantní. Znáte to, bezohlední řidiči, kamióny, může se stát snadno malér a to jsem podstoupit nechtěl.

foto: Matteo Dunchi

Hledal jsem tedy raději jiný závod v Evropě s pevně danou fixní trasou, bezpečnou pro cyklisty a délkou alespoň 4 tisíce kilometrů. Našel jsem závod NorthCape-Tarifa, ten ale měří přes 7 tisíc kilometrů a NorthCape4000 s délkou kolem 4300 km. Rozhodnutí bylo tedy nasnadě a vybral jsem si NorthCape4000.

Ruce dopadly ze všeho nejhůř a bude to ještě chvíli trvat než se dají dohromady. Poškodil jsem si těmi rázy a vibracemi do řidítek v rukou nervy, které se teď musí obnovit. Je to poměrně častý jev u tohoto typu cyklistiky, zvlášť na silničních kolech, kde chybí odpružená přední vidlice.

Můžeš nám v rychlosti říct o jaký závod se jedná? Kdo ho vůbec vymyslel a “proč”?

Jedná se jednoetapový silniční závod bez suportu o délce 4 350 km z italského města Arco u jezera Lago di Garda na nejsevernější evropský bod North Cape v Norsku, který se nachází až za severním polárním kruhem. Trasa je pevně daná, navrhnutá tak, aby byla pro cyklisty v rámci možností co nejbezpečnější tzn. použití cyklostezek, silnic nižších tříd a.j. Na trase jsou 4 povinné kontrolní body, kde účastníci dostávají razítko do svého “výkazu”, jsou to: Praha, Varšava, estonský Tallin a finské Rovaniemi, které protíná Severní polární kruh.

Co se týče pravidel, je to závod bez suportu. Nikdo vám nesmí jakkoliv pomoct, vše si řešíte sám. Nejsou žádné doprovodné vozy, maséři, trenéři, kuchaři, občerstvovačky nic. Vše si vezete na kole: oblečení, jídlo, náhradní díly, spaní prostě vše. Nicméně tento závod měl trošku uvolněnější pravidla než třeba irský TAW, kde byla třeba nepřípustná jízda “v háku”.  

Za závodem stojí dva italští cyklisté Andrea Tozzi a Andrea Brochi. Oba se bikepacking a audax cyklistice věnují více než 10 let. Spolu si pak založili vlastní závod NorthCape 4000. Myslím, že se jim to fakt povedlo.    

Jak se dá na takový závod připravit? Z tvých logů na Stravě mi bylo popravdě hodně “zle” (smích)

No občas se prostě projedu trošku dál, než je asi standardní, ty toho naděláš. (smích)

Žádného trenéra nemám, takže si tréninky dělám sám. Je to proto, že kdybych měl trenéra a tréninkový plán, z tréninků by se stala povinnost a né zábava a mě by to přestalo bavit. Jsem prostě klasický hobík a nemám rád, když mě někdo do něčeho tlačí.

Základem mých tréninků na kole je dojíždění do práce. Od dveří ke dveřím to mám z Roudnice do Prahy na Pankrác 60km. Než stát 1,5h autem v koloně, jedu radši párkrát v týdnu na kole a za 2h jsem v práci taky. Pak zpět a je z toho pěkný 120km dvoufázový trénink.

foto: Matteo Dunchi

O víkend, většinou v neděli pak přijde na řadu něco dlouhého. Říkal jsem tomu “nedělní dvojkilo“, ale 200 km mi pak bylo málo, takže jsem to dál navyšoval. Cílem bylo udělat si z dlouhých distancí rutinu. Je to jako když chcete běhat stovky, tak maraton by pro vás měl být svým způsobem rutina. Když jsem chtěl v tomto závodě šlapat kolem 350 km denně, muselo být 200 km a více pro mojí hlavu naprostá rutina. A to se povedlo. Ještě že jsem beran. (smích)

Nejdelší trénink, který jsem letos absolvoval byla spíš otázka nebo osobní výzva: “Kolik jsem schopen ujet za 24h?”. O půlnoci jsem vyjel z Roudnice po Labské cyklostezce a přesně v poledne jsem byl v německém Lutherstadtu. Tacháč ukazoval 312km, tak jsem se otočil a šlapal zpět. O půlnoci jsem byl zpět doma a na tacho měl 624 km za 24h.

Co se týče kombinace běhu a kola, běhal jsem v podstatě až do května, kdy jsem ještě běžel krásnou Rakovnickou 100 a dál jsem se pak soustředil už pouze na kolo.

Do cíle jsem dojel ve špatný čas po druhé hodině ranní. Posledních 25 kilometrů bylo tak náročných, že jsem se dostal snad za svou hranu. Vyčerpání, zima, halucinace a boj s mikrospánky, přesto jsem na North Cape nakonec nějak došlapal.

Nepodcenil jsi ani výběr nového kola, vybavení, logistiky…

Ano, při irském TAWu jsem nasbíral spousty zkušeností např. vzít si sebou i nějaké náhradní díly (smích), které jsem teď mohl využít. Vždy když mi při závodu něco chybí nebo nevyhovuje, zapíšu si to na seznam a do příště se to snažím vyřešit. Pokud mi nevyhovuje nic z toho co se dá koupit, tak nemám problém si to vyrobit nebo ušít. Jsem takový kutil. Na každý typ závodu mám pak přesné seznamy co s sebou a ty pak dále po každém závodě aktualizuji.   

Předně to chtělo nové kolo. Na místo silničky jsem chtěl mít na míru postavený adventure bike, který zvládne všechny povrchy a podmínky. Do budoucna mě totiž lákají i offroad závody bez suportu. Potřeboval jsem tedy něco hodně univerzálního. Chtěl jsem kotoučové brzdy, dynamo v náboji (nemusíte se nikde zdržovat s dobíjením elektroniky), mít možnost použít kola od silničních až po krosové, mít vhodné zpřevodování a atd. Nejvíce tomu odpovídaly gravel kola. Při hledání na internetu jsem narazil na inovativní T3 Exploro a to mě hned uchvátilo. Jeho široká univerzálnost a fakt, že je to aero gravel. Tzn. bylo navrženo a zkonstruováno tak, aby bylo na všech površích včetně štěrku co nejrychlejší. Ale ta cena…

Naštěstí výsledek v Irsku a souhra náhod mi otevřela dveře do LBS Sportu, který italská kola 3T resp. rámové sady dováží. Domluvili jsme se na spolupráci a já tak mohl osedlat zbrusu nové 3T Exploro LTD. Nejdříve mi ale kluci v LBS Sportu udělali profesionální bodyfiting kola a vůbec mi skvěle pomohli s volbou všech komponentů. Kola samotná jsem pak řešil s kamarádem Vaškem Utínkem, bývalým bikerem a skvělým ultra trail běžcem, který pod svou firmou Bottico dováží kola a komponenty švýcarské značky DT SWISS. Vybrali jsme vhodný set jak klasických silničních, tak i MTB 27,5” kol. Navíc mě Vašek spojil s firmou Azub Bike, která dováží německá dynama v náboji SON a ti mi vyšli také vstříc. Světla jsem řešil s mým dlouholetým partnerem firmou Kronium, která dováží skvělá světla, čelovky a příslušenství značky Fenix.

Společně se nám tak podařilo postavit špičkové konkurenceschopné kolo, vybavené přesně tak, jak jsem si představoval. Všem, kdo mi pomohli a jakýmkoliv způsobem mě podpořili, opravdu moc děkuji.

Pak už zbývalo jen vše pořádně vyzkoušet a doladit. Rozmyslet si potřebné náhradní díly s sebou a jak vše včetně obleční a spaní na kolo zabalit. Dokonce jsem řešil i to, aby se mi nestalo to co v Irsku, že jsem ztratil peněženku. Peněženka tak dostala provázek a karbinku, aby byla neustále připnutá k dresu. To se vyplatilo, protože při závodě se mi dvakrát stalo, že jsem od někud odešel a peněženku za sebou táhl jako kačera na provázku. (smích)

Kolik jsi sebou vezl kilo a kolik (a co) z toho bylo povinné? Na jaké rozdíly teplot jsi měl oblečení?

Kolo samotné 3T Exploro LTD resp. včetně pedálů a dynama SON28 má 9 kg (velikost L). Nastrojené v plné polní na závod na sucho tzn. bez vody a jídla mělo přesně 17 kg.

Mohlo by být ještě o něco lehčí, ale gramy nejsou vše. Pro mě je důležitý hlavně komfort, až pak váha. Zejména co se týče spaní. Vzhledem k tomu, že při závodě spím jen pár hodin (většinou 3h), potřebuji, aby to byl kvalitní spánek. Mám tedy tlustou nafukovací matraci leč ultra light, teplý péřový spacák, žďárák, podložku a dokonce nafukovací polštář a merino věci na převlečení místo pyžama.

Výbava samotná, je na každém jezdci. V podstatě byla povinná pouze helma, reflexní prvky, přední a zadní světla, jinak nic.

foto: Matteo Dunchi

Co se týče oblečení oproti Irsku, kde bylo počasí konstantní tzn. kolem 15°C vítr a déšť (smích), tady jsme jeli z rozpálené Itálie až do chladného Norska za Severní polární kruh. Musela tomu odpovídat i výbava. Přibalil jsem si tedy navíc teplé rukavice a cyklistický dres s dlouhým rukávem, to je vše. (smích)

Jde o to, že dlouhé teplé návleky na ruce a nohy jsem si bral tak jako tak, stejně tak komplet oblečení do deště a hlavně péřovou bundu. Ta se hodí vždycky. Když jste vyčerpaný a zastavíte se, pustí se do vás zima ani nevíte jak. Kombinací všech těchto vrstev jste pak schopní jet klidně v teplotách okolo nuly.

Nejchladněji bylo 9. den, kdy bylo před 4 ranní, když jsem vyrážel do nového dne dokonce -1°C. Až na zmrzlé prsty na rukou to bylo celkem ok.

4350km na kole za 11 dnů. Aleši, to přece není (!) normální…

Bylo to za dýl, přesně za 11,7 dne. Je to tak lepší? (smích).

Žádná cena se nemůže vyrovnat tomu, čím vás obohatí takto dlouhá a těžká cesta k cíli. Nezapomenutelné dobrodružství, poznání nových skvělých lidí z kterých se stanou přátelé, ověření si svých schopností a víry sám v sebe, tomu se  nic nevyrovná.

Jel jsi denně 14,16, nebo i 18 hodin někdy i přes 400km. Jak se tohle dá přežít? Psychicky, fyzicky, to nám hlava prostě absolutně nebere!

Ono to bylo ještě déle, protože tyto čísla máš ze Stravy a tam je to pouze čistý čas pohybu bez pauz. Tzn. i s přestávkami na jídlo, pití, atd. to bylo v průměru 19h denně na kole vyjma prvních dvou dnů, kdy jsem jel nonstop bez spaní a to 37 hodin v kuse.

Psychicky se to dá přežít tak, že ty sám prostě musíš hodně chtít. Je to o vlastní motivaci, vůli, disciplíně a víře sám v sebe. Nejde o počet kilometrů denně, jde spíš o to být srovnaný s tím, že každý den budeš skoro 19h šlapat na kole a to více než deset dní v řadě. Toto musíš mít v hlavě naprosto srovnaný a věřit si, že to dáš. Mě to navíc ještě baví (smích). Kolik pak ve skutečnosti najedeš denně kilometrů, záleží na spoustě věcí jako počasí, profil tratě, defekty, atd.

Pokud se nepřihodí nějaké zranění, jde to fyzicky přežít do té doby, než selže hlava. Takže za mě, je to hlavně o hlavě. Když je v pořádku hlava, tak tělo už nějak k dalšímu pohybu vždycky přemluví.  

Jaká byla tvoje taktika a kolik km denně sis přál tak průměrně ujet?

Moje taktika vycházela ze zkušeností a výsledků z Irska. Díky tomu jsem věřil, že jsem schopen v těchto závodech bojovat o opravdu přední příčky. V Irsku jsem udělal hned první den taktickou chybu. První noc jsem šel spát. Všichni 3 jezdci, kteří dojeli přede mnou, první noc nespali a takto získaný náskok již v podstatě nešel dohnat.

Tzn. první věc: jet první dva dny nonstop bez spaní. Být jednu noc vzhůru mi nedělá žádné potíže, na to jsem z ultra trailu zvyklý. Navíc já první noc, když jsem unavený nebo spíš přetažený, stejně nemůžu spát. Na další dny už byla taktika stejná jako v Irsku, tzn. jet cca do 11 do noci a pak si už vyhlédnout nějaké kryté místo na spaní. Se spánkem jsem počítal na cca 3 až 4 hodiny. Tzn. zastávky na 4 až 5 hodin, protože hodinu mi vezme vybalení a příprava spaní, po spaní zase sbalení všeho na kolo, dále namazání řetězu, hygiena, ošetření sebe atd. Vzhledem k tomu, že až v podstatě do Finska bylo strašné vedro, ve skutečnosti jsem pak jel více do noci na úkor denní jízdy, protože v noci bylo chladněji. Jinak jsem taktiku dodržel.

Loňský vítěz dal tento závod těsně za necelých 11 dní, ale trasa byla skoro o 200 km kratší. Řekl jsem si, že budu spokojený, když to dám pod 13 dní, což bylo cca 335 km denně. V Irsku jsem měl ale denní průměr 340 km, takže jsem ve skrytu duše věřil, že to zvládnu ještě o dost rychleji. Maximálně jsem na to měl 15 dní, protože jsme si s Michalem koupili letenky na 12.8. Člověk nikdy neví co se může stát, takže nějaká rezerva je nutná.

Kolik hodin a kde jsi většinou spal?

Nejdéle jsem spal 5h a nejmíň necelé 2,5h. V průměru to bylo kolem 3 hodin denně. První noc jsem nespal vůbec. Další noci jsem spal hlavně venku, jak se říká “pod širákem”. Přespání v ubytování jsem využil jen třikrát. Poprvé druhou noc, kdy jsem se potřeboval dobře vyspat po dvoudenní nonstop jízdě a pak vždy cca po třech dnech, protože už jsem si potřeboval vyprat věci. Měl jsem totiž jen jedny bib-šortky. Ty druhé rezervní jsem ztratil hned druhý den někde v Čechách. Vyprané jsem si je dal pod gumicuk za zadní brašně, aby uschly a za Prahou už tam nebyly. Mimochodem to samé se mi stalo loni v Irsku, ale s nepromokavou bundou…    

3 hodiny denně se samozřejmě nedá moc dlouho vydržet, takže od 4. dne jsem byl nucen zařadit během dne i krátké “šlofíčky” odborně “power naps”. Když na mě přišla spací krize, nechal jsem ji ještě trochu uzrát. Když už to fakt nešlo, tak jsem zastavil, nařídil na mobilu odpočet na 15 minut a někde u silnice, na zastávce, v lese, prostě kdekoliv usnul. Za 15 minut mě vzbudil mobil a jel jsem dál. Tělo bylo spokojené, že mohlo konečně na chvíli usnout a to že spalo jen 15 minut už nějak neřešilo. Většinou to na mě přišlo kolem 10 ráno a pak po “šlofíčku” už jsem mohl šlapat bez jakékoliv spací krize až do noci. Poslední 3 dny už to ale 1x nestačilo a tak jsem napoval 2x až 3x za den od 10 do 15 minut.

Ve Finsku se mi dvakrát stalo, že mě někdo při šlofíčku vzbudil, jestli jsem v pořádku. Tam to bylo vůbec dobrý. Na kolegu, který si tam takhle přes den ustal pár metrů od silnice, poslal někdo dokonce záchranku, že tam prý leží sražený cyklista. Vůbec mu ale nebylo divné, že toho cyklistu někdo srazil rovnou do jeho spacáku (smích).

Měl jsem z vyčerpání i halucinace, ve stínech jsem viděl různé věci a zvířata, u silnice stál spolužák ze základky, kterého jsem minimálně 25 let neviděl. Nabízel mi vodu a povzbuzoval mě ať jedu dál. Už nevím jestli to byla halucinace nebo sen, protože mě přepadal jeden mikrospánek za druhým. Bylo to opravdu hodně za hranou a těžký, ale dojel jsem tam.

Jak se dá (respektive určitě nedá) zregenerovat po 18h na kole když víš že za pár hodin tě to “samé” čeká znova a to ještě po xy dnů?

Říkáš to dobře. Zregenerovat se při tom prostě opravdu nedá. Jdeš do toho s tím, že regenerovat budeš, až dojedeš do cíle. Snažil jsem se to tedy odjet co nejdřív.

Ale jsou i jiné taktiky, např. italský jezdec Paolo Botti, kterému jsem dal nickname “Hotel Rider”, spal v podstatě každý den v hotelu a to minimálně 6 někdy i 7 hodin. To už je slušná doba na regeneraci. Jel hodně na lehko a proto byl i velmi rychlý. Přes den se mu tak dařilo celkem zdárně stahovat ztrátu, způsobenou delším spánkem. Nakonec dojel na 6. místě pouze 10,5h za mnou.

Vypadalo to (což vypadá u tebe pořád) že jíš prostě úplně všechno, co kde mají. Žádná speciální strava “pro kosmonauty” teda není a nebude?

Jediná speciální strava pro kosmonauty, kterou jsem s sebou měl byly moje oblíbené Jesenky a Pikao. Když mi došly, byl jsem hodně smutný. (smích).

Já stravu moc neřeším. Mám dobré trávení, nikdy mi nebylo při při jakémkoliv závodě, ať při ultra trailu či triatlonech špatně. Nemám problém jíst třeba banán a k tomu přikusovat salám, jen abych urychlil prostoje na občerstvovačce.

Každopádně do ničeho se nenutím. Jím vždy jen to, na co mám chuť. Vím, že mi tím tělo říká, co potřebuje. Když je horko, mám většinou víc chuť na slané věci, protože mi chybí minerály. Když není vedro, mám spíš chuť na sladké, protože potřebuji pouze rychlou energii.

V praxi to při tomto závodě vypadalo tak, že jsem přijel na benzinku či do obchodu, ten jsem rychle prošel a koupil si vše, na co jsem dostal chuť: od slaných chipsů, arašídů, medvídků Haribo, čokoládových tyčinek, jogurtů až po koblihy, pálivé klobásy, rajčata, okurky či ve Finsku sušené nasolené rybičky. Nepohrdl jsem ani zastávkou ve fastfoodu takže kebab, mekáč, pizza atd. Od všeho ideálně dvě porce a pak to zapít hektolitry koly.

Důležité bylo prostě něco jíst a hlavně toho jíst opravdu hodně. První dva dny jsem měl v hodinkách nastavené upozornění, které mi co dvě hodiny zvonilo, abych se nezapomněl najíst. Další dny jsem ho vypnul, protože už bylo zbytečné. Jedl jsem v podstatě v kuse. Neustále jsem do sebe něco tlačil. Nemusel jsem se vůbec nutit, bylo to s velkou chutí. Tento aspekt závodu mě fakt baví, hrozně rád jím. (smích)    

Jak se závod vyvíjel?

Závod se vyvíjel od začátku líp než jsem očekával. Přes problémy s křečemi v druhé polovině prvního dne, kdy jsem se musel trochu stáhnout z čela, se mi skvěle podařil první bod mé taktiky: jet první noc nonstop. Jel jsem tak bez spaní 37 hodin v kuse a dojel jsem z Gardy až do Příbrami, což bylo bez 3km přesně 800 kilometrů a +5950 metrů převýšení. Nonstop jsme jeli ze 125 jezdců pouze 4: dva Poláci, jeden Ital a já. Stali jsme se tak lídři závodu s docela slušným náskokem. Jeden z Poláků Karol Wrobleski to ale dost přepálil a ve Varšavě pak úplně vytuhnul. Nám zbylým třem vydržel získaný náskok až do 5. dne, kdy nás dojel a později i předjel budoucí vítěz závodu Ian Walker. Další den nás dotáhl ještě již zmíněný italský “Hotel Rider”, který vytvořil duo spolu s dosti vyčerpaným Karolem Wrobleskim. V této šestici, kde se neustále měnilo pořadí, jsme dorazili 8. den až k trajektu z estonského Talinu do finských Helsinek.

Pořád mi zní v uších jejich zvonce :)#NC4K

Zveřejnil(a) Aleš Zavoral dne Sobota 11. srpen 2018

Ian tam dorazil jako první už někdy dopoledne. Pravděpodobně mu jel ihned trajekt a tak si ještě zvětšil již dříve získaný náskok, který mu vydržel až do cíle. Zbytek z naší šestice vyjma mě stihl trajekt kolem 3 odpoledne. Mě ale o 20 minut ujel, protože těsně před Talinem na mě přišla spací krize a nebyl jsem schopen jet dál. Těch 20 minut byla přesně délka power napu, který jsem si musel dát, abych mohl zase šlapat. Jel jsem tedy pozdějším předposledním trajektem až v 6 hodin večer a bohužel se mi ještě podařilo zaspat přistání v Helsinkách. Na trajektu jsem stále nemohl usnout. Povedlo se mi to až po 2 jídlech a 2 pivech. To jsem pak usnul tak, že mě musel personál vzbudit, když už loď stála snad půl hodiny v přístavu.

Ztrátu, kterou jsem nabral tím vším okolo trajektu, se mi podařilo během přejezdu Finska stáhnout, ale na Iana Walkera už to nestačilo. Skončil jsem tedy druhý.

Začnu od nohou. Ty jsou nějaký divný. Narozdíl od běhu, na kole mě v podstatě vůbec nebolí. Šlapu hodně frekvenčně, kadenci mám většinu mezi 90 – 100 rpm tzn. všechno tahám frekvencí a né silou. První den jsem měl odpoledne sice křeče, ale to bylo horkem a trošku rychlejším začátkem. Pak už nic, žádný problém, naopak šlapalo se mi čím dál tím líp. Přišlo mi, že kdybych nemusel spát mohl bych šlapat furt

Několik set kilometrů již ke konci jsi jel s italským závodníkem. Bylo ti už “smutno” a chtěl sis povídat? (smích)

S Maxem Olivou jsme se poprvé setkali už druhý den při přejezdu Šumavy. Víceméně spolu jsme pak dojeli až do Příbrami. Tam jsem to už zabalil a šel spát. On pokračoval ještě dál až do Prahy. Dost jsme si sedli, protože jsme si byly “trošku” podobní a to nejen náturou. (smích)


Dál jsme se potkali ještě na konci Polska a pak až ve Finsku, když jsem stahoval tu ztrátu z trajektu. Ta stíhačka mě stála spoustu sil. Když jsem pak dojel Maxe, který jel v tu chvíli na 4. místě byl jsem opravdu rád, že jsme mohli jet zase chvíli spolu, pokecat si a sdílet zážitky z posledních dnů, kdy jsme jeli oba úplně sami. Jak říkáš bylo nám už smutno (smích). Já si mohl navíc trošku odpočinout a nabrat síly.  

A pak jsi nasadil trhák a dojel sis pro druhé místo…

Přesně tak. S Maxem jsem jel ten den až do noci. Přespali jsme v nějaké stodole. “Přespali” je dost nadnesený výraz, protože to bylo jen něco málo přes 2 hodiny. Spolu jsme pak ještě ráno dojeli na poslední CP 4 v Rovaniemi. Za ním už jsem byl nachystaný jít do trháku. Už nezbývalo moc času. Do cíle to bylo posledních pár set kilometrů a já jsem rozhodně nechtěl skončit jako v Irsku na bramborovém čtvrtém místě. Cítil jsem, že mám ještě dost sil, abych zabojoval.

Navíc, ač se to nezdá, jet ve dvou není nikterak výhodné. V tomto závodě se sice mohlo jet v háku, každopádně prostoje po cestě jsou ve dvou delší než když člověk jede sám. To jsem si ověřil už pátý den, když jsem takto jel půl dne a noc s Ianem Walkerem, pozdějším vítězem závodu. Mimochodem opravdu úžasný člověk. Další den ráno jsem mu řekl, ať jede napřed, protože jsme spolu furt kecali a byli pomalí.

Maxe jsem ještě v Rovaniemi upozornil, že chci po kontrole CP4 jet rychleji. Jak jsme pak vyjeli, nasadil jsem tak urputné tempo, že jsem za chvíli Maxe ztratil z dohledu. V tomto tempu jsem pak pokračoval skoro hodinu. Když jsem zpomalil, klesla mi tepovka a najednou se mi chtělo strašně spát. Vyčerpání z úniku a jen 2 hodiny spánku bylo hodně znát. Byla to taková krize, že jsem musel slézt z kola a dát si okamžitě power nap. Strašně jsem se bál, že mně Max zase dojede. Odpočet jsem si tak nařídil jen na 10 minut a okamžitě usnul. Za 10 minut skočil zase na kolo a šlapal dál, aniž bych věděl, zda je Max za mnou či už mě předjel. Naštěstí mě po chvíli míjeli organizátoři v media caru, kteří mi potvrdili, že Max je stále asi 3 kilometry za mnou.

Pak jsem náskok už jen navyšoval a v nočních hodinách, dokonce předjel i Poláka jedoucího na druhém místě.

Po 3 dnech jsem měl na levé straně zadku a třísel kůži sedřenou až do masa. Když jsem to viděl nedokázal jsem si představit, jak budu moc šlapat další den, natož třeba dalších 10 dní. Vzpomněl jsem si na radu, že pomůžou vlhčené dětské kapesníčky. Nejen jimi rány čistit, ale přímo je na těch místech i nechat dokud nevyschnou a pak je zase okamžitě vyměnit za nové

Jaké byly pocity v cíli?

Upřímně nic moc. Do cile jsem dojel ve špatný čas po druhé hodině ranní. Posledních 25 kilometrů bylo tak náročných, že jsem se dostal snad za svou hranu. Vyčerpání, zima, halucinace a boj s mikrospánky, přesto jsem na North Cape nakonec nějak došlapal. Vůbec nikdo tam ale nebyl. Vše bylo zavřené. Byl jsem tak zničený, že jsem jen obvolal rodinu, rozdělal si bivak a ve 4°C a silném větru tam okamžitě usnul.

foto: Matteo Dunchi

Co se vlastně na takovém závodě vyhrává?

Vůbec nic. Podají vám ruku, poplácají vás uznale po zádech a dostanete malý diplom. Teda když se na to nezapomene, jako v mém případě. Ale o to vůbec nejde.

Žádná cena se nemůže vyrovnat tomu, čím vás obohatí takto dlouhá a těžká cesta k cíli. Nezapomenutelné dobrodružství, poznání nových skvělých lidí z kterých se stanou přátelé, ověření si svých schopností a víry sám v sebe, tomu se  nic nevyrovná.

foto: Matteo Dunchi

Kdyby ti někdo řekl, že to máš jet ještě nazpět (ne tak rychle), jel bys?

Upřímně? Nemít závazky, jel bych hned. Dolů bych to vzal ale přes Norsko, ty hory tam jsou úžasný. (smích)  

 

Co bylo na trase nejkrásnější? A co naopak bylo nejhorší?

Alpy byly krásné, ale pro mě nic nového. Těšil jsem se na země, kde jsem ještě nikdy nebyl, což bylo z těch deseti resp. jedenácti zemí, co jsme projížděli, celkem pět a to od Litvy dál. Finsko mě naprosto uchvátilo, ty jezera, lesy, všude pobíhající sobi a nekonečný polární den. Nádhera. Myslel jsem, že nic lepšího už nemůže být, ale Norsko bylo ještě hezčí, barevnější a navíc k tomu všemu, co bylo ve Finsku, se přidaly ještě majestátné, vysoké hory.

Moc mě nebavilo Polsko. Jak jsme sjeli z polských Krkonoš, tak až do Varšavy to stálo za nic. Totální rovina, špatné silnice, vedro, nic k vidění, nuda. Od Varšavy dál už to bylo lepší. Nicméně nejhorší bylo pro mě těch posledních 25km do cíle na North Cape. Začalo to vlastně už kus před tím v tom tunelu. Byl 7km dlouhý a v 9% klesání šel 3,5km do hloubky -220 metrů pod hladinu moře, pak to samé přímo nahoru. 3,5 km stoupání v tunelu. Při sjezdu dolů strašná kosa, při stoupání nahoru se zase člověk úplně zpotil, aby z tunelu vyjel do teploty kolem 5°C. Byl to poslední den. Měl jsem už odšlápáno skoro 400 km, byl jsem už po 11 dnech unavený. V té tmě v tunelu se mi začalo chtít strašně spát a pak už jsem se toho nemohl zbavit. Navíc ta kosa, zkusil jsem zastavit na šlofíčka, ale okamžitě se do mě dala strašná zima a to i přestože už jsem měl na sobě péřovku. Nebýt to 25 km od cíle, vytáhl bych spacák a zabalil to, ale tohle jsem musel prostě dojet.

Pak přišlo strašné stoupání za městem Honnigsvag, zase klesání a zase strašné stoupání. To už jsem měl z vyčerpání i halucinace, ve stínech jsem viděl různé věci a zvířata, u silnice stál spolužák ze základky, kterého jsem minimálně 25 let neviděl. Nabízel mi vodu a povzbuzoval mě ať jedu dál. Už nevím jestli to byla halucinace nebo sen, protože mě přepadal jeden mikrospánek za druhým. Bylo to opravdu hodně za hranou a těžký, ale dojel jsem tam.

Co zadek, ruce a hlavně nohy? Jsi úplně v pořádku?

Asi nejsem, všichni mi stále říkají, že jsem magor. (smích)

Začnu od nohou. Ty jsou nějaký divný. Narozdíl od běhu, na kole mě v podstatě vůbec nebolí. Šlapu hodně frekvenčně, kadenci mám většinu mezi 90 – 100 rpm tzn. všechno tahám frekvencí a né silou. První den jsem měl odpoledne sice křeče, ale to bylo horkem a trošku rychlejším začátkem. Pak už nic, žádný problém, naopak šlapalo se mi čím dál tím líp. Přišlo mi, že kdybych nemusel spát mohl bych šlapat furt. Stejně tak to bylo v Irsku, nohy byly den ode dne lepší. Tělo se rychle přizpůsobí a zvykne si na to, že už není chodec, ale jezdec. Šlapání je pak pro něj standardní způsob pohybu a neprotestuje.

Se zadkem to bylo horší. 800 kilometrů nonstop první dva dny, koupání se oblečený kvůli vedru, rozbité polské silnice, které vás naklepaly jako řízek. Po 3 dnech jsem měl na levé straně zadku a třísel kůži sedřenou až do masa. Když jsem to viděl nedokázal jsem si představit, jak budu moc šlapat další den, natož třeba dalších 10 dní. Vzpomněl jsem si na radu, že pomůžou vlhčené dětské kapesníčky. Nejen jimi rány čistit, ale přímo je na těch místech i nechat dokud nevyschnou a pak je zase okamžitě vyměnit za nové. Samozřejmně při každé výměně ještě vše hodně nakrémovat a na noc Bepanthen. Takto jsem se “přebaloval” 5 dní cca každé 2 hodiny a světe div se, nejen že to šlo, ale po těch 5 dnech to už ani nebylo dál třeba. Spotřeboval jsem dvě family balení po 70ks.

Ruce dopadly ze všeho nejhůř a bude to ještě chvíli trvat než se dají dohromady. Poškodil jsem si těmi rázy a vibracemi do řidítek v rukou nervy, které se teď musí obnovit. Je to poměrně častý jev u tohoto typu cyklistiky, zvlášť na silničních kolech, kde chybí odpružená přední vidlice. Ztratíte úplně sílu a citlivost v prstech, cítíte jen brnění. Zavázat si tkaničky, zapnout si knoflík u košile, otevřít si pastu na zuby, psát, to jsou všechno skoro nemožné věci. Loni mi to postihlo jen levou ruku. Trvalo to 3 měsíce, než se to vrátilo do normálu. Letos obě.

Prevence proti tomu je častá změna pozice úchopu řidítek a použití dvojitých gelových omotávek či gelových insertů na řidítka. Nicméně ani toto mi nepomohlo.

Zkusím s tím zajít na neurologii, třeba mi pomůžou. Jestli ne, pár měsíců si na kole nezajezdím, protože teď nejsem schopen přehazovat ani brzdit. Tak alespoň se můžu soustředit jen na běh.            

Měl jsi nějakou dlouhou masáž, nebo něco speciálního?

Masáž už jsem zvládnul, chodím 1x měsíčně na hodinovou rehabilitační masáž. Pravidelně chodím také do kryokomory, teď po závodě i několikrát týdně. -120 °C človeka pěkně nakopne a může být unavený, jak chce.   

Dej nám sem prosím všechny hlavní logy z tvoji navigace, to určitě všechny zajímá…

Celkově jsem ujel 4 361 kilometrů a +22 721 metrů převýšení za 11 dní 18 hodin a 31 minut. Spálil jsem při tom 45 592 000 kalorií, při průměrném srdečním tepu 107 t/m (klidový tep mám 35 t/m). V průměru jsem jel 370 km a + 1950 m denně. Nejvíc 800 km (+5970 m) za první dva dny nonstop, pak 422 km (+3650 m) poslední den a 400 km (+1393 m) 6. den. Nejméně jsem ujel 288 km (+720 m) 8. den, kvůli plavbě trajektem z Estonska do Finska. Průměrná čistá doba pohybu denně byla 14h a 50 min při průměrné rychlosti 25 km/h.

Koho zajímají čísla může se mrknout na mé záznamy ze závodu na Stravě.   

Co ti to dalo? Nebo vzalo?

Dalo mi to možnost prožít si neuvěřitelné dobrodružství. Celý průběh závodu vytvořil velmi napínavý příběh. Zážitek, na který nikdy nezapomenu. Poznal jsem také spoustu nových přátel, úžasných lidí stejného ražení. Je příjemné zjistit, že v tom nejste sám a že je spousta jiných podobných bláznů na dvou kolech.  Co mi to vzalo? Už ani nevím na špatné věci rychle zapomínám. (smích)

Kolik kilo jsi ztratil?

To přesně nevím, protože ihned po dojezdu nebyla možnost se kde zvážit. Každopádně to bylo míň než loni v Irsku, odhadem tak 3 max 4 kila. Už za 5 dní jsem měl ale o 2kg víc než před startem. Po dojezdu jsem vlastně jen spal a jedl v cca 4 hodinových cyklech.

Někdo nejvíc vtipně komentoval když jsi přejížděl z Estonska do Finska trajektem, že by Vás to nechal přejet na šlapadlech abyste neměli roupy to nás tedy hodně pobavilo (smích)

Já bych byl pro! (smích). Alespoň by to tolik neovlivnilo závod, jako ten trajekt. Pokud si tam přijel třeba v 8 večer, čekal si na další, který jel až ráno, až 12 hodin.

Jely to i ženy?

Ano, nebylo jich moc, ale jely. Všem patří můj obdiv. Nejrychleji to zvládla američanka Rita Jett, která to ujela za 13 dní 3 hodiny a 44 minut.

foto: Matteo Dunchi

Příští rok tě uvidíme na startu znova?

Tak to zcela určitě ne. Jsem schopen absolvovat pouze jeden takovýto závod ročně. Nemám tolik dovolené, abych toho stihnul víc a zároveň nemůžu všechnu svoji dovolenou použít jen na kolo. Tento závod už mám splněný, takže pokud příští rok něco pojedu, bude to zase něco jiného.

Jaké další masochistické akce máš ještě do budoucna v plánu?

Těžko říct, je tolik krásných závodů a výzev ať na kole či v ultra trailu.

Co se týče kola, nejradši bych zkusil ještě něco delšího. TransAM napříč USA, Indian Pacific Wheel Race napříč Austrálií nebo NorthCape-Tarifa ze severu na jih Evropy. To už jsou ale závody tak dlouhé (kolem 7tis km), že se to při zaměstnání a nějakém osobním životě nedá z dovolené absolvovat. Tak třeba jednou, až budu v důchodu, tak si udělám radost a pěkný výlet na kole (smích).  

I z tohoto důvodu si vyberu příští rok kratší závod, který budu schopný odšlapat maximálně do týdne, tzn. o vzdálenosti 2 až 3 tisíce km. Něco už mám vyhlédnuté, ale je předčasné jmenovat. Vzhledem k tomu, že moje kolo T3 Exploro LTD je gravel bike resp. přehozením kol se s toho dá udělat vpodstatě neodpružené MTB kolo, lákají mě i off-road závody bez suportu. Uvidíme.    

Co se týče běhání. Rád bych se zase někdy zase vrátil na UTMB a taky napravil DNF v Andoře. Nicméně to kolo mě teď tak chytlo, že se asi spokojím s pobíháním na českých stovkách v rámci poháru ČSUT a velké zahraniční akce si nechám na kolo.

Řešil si při cestě nějaké defekty?

To se mi letos naštěstí vyhnulo. Ač jsem měl s sebou, narozdíl od Irska, náhradní díly snad na všechny možné základní defekty, za celý závod jsem pouze dvakrát píchnul resp. prorazil duši. To je vše a v obou případech to byla moje chyba.

Poprvé v Lotyšsku, kde většina silnic na trase neměla s pojmem silnice nic společného. Jednalo se prostě o kameno-štěrkové cesty, které teprve na některých místech rekonstruují a dostávají asfaltový povrch. Když jsem do toho hned za hranicemi s Litvou vjel, bylo to moc rychle. V tu chvíli jsem se snažil dohnat Iana Wolkera, takže jsem kolo v tom štěrku a kamení fakt nešetřil. Skončilo to proraženou duší na předním kole. Poté už jsem se uklidnil a jel radši opatrně.

Podruhé se mi to stalo až ve Finsku. To jsem prorazil naopak zadek, protože byl už podhuštěný. Věděl jsem o tom, ale pro změnu jsem zase stahoval ztrátu z trajektu a dofouknutí jsem stále odkládal. Takže to dopadlo, jak to dopadlo. Ne nadarmo se říká pospíchej pomalu. (smích)

Každopádně to byl skvělý pocit jet na kole, na které se můžu spolehnout a které se nerozsype po pár kilometrech.

Máš prostor komukoliv poděkovat, že jsi tento závod mohl absolvovat…

Největší dík patří mojí přítelkyni a rodině, vím, že to se mnou někdy nemají jednoduché.

Velmi děkuji všem svým partnerům a firmám, které mě podpořili: Martinovi Vítkovi z LBS Sport, Davidovi Grešákovi z Kronium, Vaškovi Utínkovi z Bottico, klukům z Azub Bike a Michaelovi Dobiášovi z Trailpointu.

Velmi děkuji také svým kamarádům, fanouškům a prostě všem, co mě sledovali, fandili, posílali mi podpůrné zprávy a pomáhali mi tak s každým dalším a dalším šlápnutím do pedálů. Všichni byli skvělí, bez nich bych to takhle nikdy nedal.

foto: Matteo Dunchi

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here