Zbyněk Vondrák je civilním povoláním programátor, ale v osobním životě je především ultramaratonec, výborný běžec (maratón umí za 2:50, půlmaraton za 1:18, desítku pod 36), účastník a finisher Spartathlonu z roku 2017 a také člověk, který (nejen) naše čtenáře už druhý rok extrémně baví. O svém běhání a spojených zážitcích píše blog: www.ultrapulmaratonec.cz. Minulý rok běžel celou trať Pražského mezinárodního maratonu v plavkách Borata a tento rok zvolil pro trochu chladnější počasí úbor Freddieho Mercuryho, a proto (a nejen) kvůli tomu, jsme se s ním rozhodli udělat rozhovor.
Běhat jsi prý začal poměrně pozdě a to až v roce 2002. Co tě k tomu vedlo?
Šlo o zlomový rok mého života a ne vše se tehdy úplně dařilo. 31. prosince jsem trochu v depresi přemýšlel co s tím a nakonec zvolil cestu na hřbitov. Běžel jsem po uježděném sněhu v klouzavých teniskách a později se ukázalo, že šlo o správnou volbu. Alespoň co se životního stylu týče, nikoliv obuvi.
„Vypitá piva a uběhnuté kilometry mi už nikdy nikdo nevezme.“
Vyrůstal jsi ve sportovní rodině?
Ano, ale hlavně moji zásluhou. Byl jsem fanatickým sportovním fanouškem. Co se praxe týče, jsem to dotáhl pouze do jednoho béčka vesnického fotbalového klubu. Myslím, že řada běžců je na tom podobně.
Jaká vedla tvá cesta od běžce až k ultramaratonci?
Když jsme s manželkou hledali místo, kde založíme rodinu (z dlouhodobého hlediska, nikoliv ve smyslu jednorázového aktu), měl jsem představu, že to budu mít do práce dobře běhatelných 20 km. Nakonec jsme skončili v Lysé nad Labem a do práce na Chodov to mám necelých 40. Tedy přestupu mezi ultramaratonce se nešlo vyhnout.
Dokázal jsi za tu dobu naprosto neskutečně stlačit časy – například se dostat za šest let z maratonu za 3:42 až na úžasných 2:50. To už je teda docela kalup! Jak se ti to povedlo?
Vytrvalostní běh je hodně spravedlivý sport. I bez talentu lze pravidelným tréninkem dosáhnout velkých zlepšení. Je ovšem třeba vhodně zvolit běžeckou disciplínu. Třeba Honza Bartas. Roky depresí a zbytečně ztraceného času v pochmurně zamlžených horách. Pak si s kočárkem plným dětí dojde párkrát zaběhnout na dráhu a příští rok na PIMu už bude mezi Čechy patřit k širšímu okruhu favoritů.
Máš nějaké specifické tréninky? Víme, že naběháš opravdu neskutečné porce kilometrů?
Nepotřebuji se za každou cenu kochat pestrobarevnou krajinou. Mně se lépe běží na kilometrovém okruhu, kde nemusím uvažovat nad komplikovanými běžeckými problémy stran křižovatek nebo oblečení, ale řešit v hlavě své osobní otázky. Jako třeba do jaké míry myslela manželka předtréninkové rozloučení: „Běž a už se nevracej,“ vážně.
Někteří běžci tě mají spojeného s vínem, jiní pro změnu s pivem a pivovarem Svijany. Tedy víno nebo pivo?
Můj bratr má na Mělníku vinařství, kde poslední dobou trávím stále více času a zejména mělnická suchá vína miluji. Bohužel vzhledem k naběhaným kilometrům piji hodně na žízeň a v tom případě raději pivo. A před lety jsem se potkal se svijanským sládkem, Petrem Menšíkem, který podpořil některé mé běžecko-pivní nápady, ať již šlo o speciální edici 2l plechovek Spartathlon nebo soukromý pivní ultramaraton (poznámka redakce: reportáž ze sázky si můžete přečíst zde).
Jak se zvětšila porce tvých kilometrů od “normálního běžce” až k ultramaratonci?
Když jsem začínal, běhal jsem jedenkrát týdně. Dnes většinou 8-9x s průměrem 20 km na den. Někdy se docela těším, až se vrátím zpět do začátečnické fáze.
Proč ses rozhodl běžet Spartathlon (246km, 1500+)?
Přál jsem si vyrovnat se největším lúzrům v historii závodu – Pavlu Markovi a Petru Válkovi. (poznámka redakce: neznalým souvislostí doporučujeme přečíst si tento Zbyňkův článek.)
Můžeš shrnout do jednoho odstavce, jaký zážitek to byl? Změnilo tě to nějak?
Myslím, že hodně výstižný je poslední odstavec, kterým jsem sérii článků o Spartathlonu uzavřel:
Socha krále Leonina je vzdálena nějakých 8 km. Pomaličku běžím, počítám kroky od 1 do 10 a pak zase znovu. Profesorka matematiky by byla jistě pyšná, jak jsem její čtyři semestry dokázal v praxi zužitkovat. Probíhám vesnicí, kde se silnice klikatí a není přesně vidět, kudy cesta za pár metrů povede dál. Proti mně najednou vyjde stará babička vracející se ze sobotního trhu. V ruce nese sáček rajčat. Její oči z vrásčitého obličeje na mne upřeně hledí. Trochu čekám vyčítavé zakroucení hlavou ve smyslu: Co tady blázne děláš, kdybys raději šel sbírat olivy. Ona však položí rajčata na zem a začne mi tleskat.
Je skutečně pravda, že jsi předtím nikdy neběžel více než sto kilometrů?
Je, ale těch „stovek“ jsem absolvoval celou řadu.
Známe tě ze závodů už dlouho, ale opravdu výrazně jsme si tě všimli na Volkswagen Prague Marathonu, kde jsi běžel v plavkách Borata (přečíst si celý příběh můžete zde) za 2:59:06. Jak moc se cítíš lehce, když jsi to v podstatě běžel naostro? (smích).
Ono celé to divadlo trochu ukazuje na absurditu pražského maratonu. Vpředu dvacítka Keňanů, kteří zajímají jen režiséra ČT. Pak Jirka Homoláč, který sice zajímá české fanoušky, ale opět mu špatně fouká vítr. A následují čeští amatéři snažící se o čas pod 3 hodiny. Bylo by dobré výkonnost na všech úrovních posunout. Velké světové maratony mají vodiče nejen na 3:00, ale i na 2:45. Psal jsem na RunCzech, že jim vodiče na 3 hodiny klidně udělám, ale odepsali, že vodiče nepotřebují. Tak jsem si nechal narůst knír a koupil plavky…
Třeba Honza Bartas. Roky depresí a zbytečně ztraceného času v pochmurně zamlžených horách. Pak si s kočárkem plným dětí dojde párkrát zaběhnout na dráhu a příští rok na PIMu už bude mezi Čechy patřit k širšímu okruhu favoritů.
Vždycky jsi byl takový komediant, nebo tě to prostě jen tak z čista jasna jednoho dne napadlo?
Na většinu lidí při prvním setkání působím spíš smutně a zakřiknutě. Občas z té ulity ale vylézám a beru si plavky nebo něco podobného…
Kolik vazelíny na to padlo? (smích)
Poměrně málo, protože míst, kde by se látka dotýkala těla, moc není…
Pokud máš osobák o deset minut rychlejší, tak 2:59 pro tebe bylo “piánko”?
V plavkách se běželo dobře, kromě obavy z jejich prasknutí byl spíš člověk nucen řešit věci, na které není zvyknutý. Neustále někoho zdravit, občas nějaké plácnutí, společné fotky a hlavně vyhýbání se obloukem sprchám, aby se nepoškodil účes.
Stala se ti na trase nějaká humorná příhoda? Jak lidé reagovali?
Humorná příhoda se naštěstí nestala. Hlavně z počátku bylo docela chladno a několikrát jsem musel kontrolovat, jestli jsem ještě muž nebo už žena. Většina ohlasů byla pozitivních, ale občas jsem zaslechl i věty typu: „Proboha, to je něco příšernýho…“
Byl o tebe potom velký mediální zájem?
Celkem minimální, ale udeřil na nečekaném místě. Ještě než jsem stihl přijet z Prahy, volali ne úplně nadšené manželce z Blesku. Museli jsme pak dlouho přemýšlet: „Jak se to ty kurvy šikmooké dozvěděly, že mám cihelňu?“
A tento rok jsi zvolil do trochu “chladnějšího” počasí kostým Freddieho Mercuryho. Musíme říct, že mu jsi teda hodně podobný! (smích). Jak tě to napadlo?
Borat i Freddie mají společného více, než se na první pohled může zdát. Představitel Borata, britský komik Sacha Baron Cohen, měl totiž hrát hlavní roli v plánovaném snímku o Freddiem. Nakonec však byl velmi odvážný a realistický scénář ze stolu shozen a výsledkem je líbivé dílko Bohemian Rhapsody s Rami Malkem.
Jak se Zbyňku běží v džínách 42 km tempem po 4:30 min/km?
Nechte si to pro sebe, ale závislost výkonosti na běžeckém oblečení je jen marketingový tah oděvního průmyslu…
Nebylo ti v tom tílku trochu zima? Nebo sis zpíval v průběhu závodu nějaký oblíbený song – třeba Show Must Go On? (smích)
Během se člověk zahřeje a vzhledem k džínám jsem byl rád za chladno. Bohužel mám poslední měsíce problémy se stehenním svalem a po hodině už šlo hlavně o snahu, aby u Freddieho jména nebylo DNF.
Testoval jsi před závodem běh v džínách?
Občas jsem docela líný a než abych šel z hospody pěšky, raději běžím.
A “Boratky”?
V „Boratkách“ jsem běžet nezkoušel. Pro jistotu jsem si na kotník přidělal miniaturní běžecké trenky. Zatím si toho moc lidí nevšimlo, asi si na fotkách neprohlíželi mé kotníky.
Máš pocit, že ti lidé fandí více, když tě vidí, v čem běžíš a navíc jak rychlý ještě jako bonus jsi? Jak bys zhodnotil kostým Borata a Freddieho? Co bylo pro tebe těžší/lehčí a proč?
Borata i Freddieho zná daleko více
lidí než nějaké přední výkonnostní běžce. Je mi jasné, že tolik povzbuzování už jen tak nezažuju, i když šlo vlastně o malý podvůdek. U Borata bylo těžší odstartovat, u Freddieho zase dostat se do cíle. Tak v součtu asi plichta.
Jaké běžecké sny máš pro tento rok?
Moje oblíbené heslo zní: „Vypitá piva a uběhnuté kilometry mi už nikdy nikdo nevezme.“ Doufám, že to ještě nějaký čas tak zůstane.
