Michal Kollert je třiatřicetiletý špičkový fitness trenér a “bývalý” profesionální cyklista. Ve svých tréninzích se zaměřuje na funkční trénink, práci s vlastní vahou a rozvojem pohybové inteligence. Téměř 12 let neseděl na kole a během roku a půl se dokázal dostat zpět mezi českou cyklistickou špičku a držet krok s těmi nejlepšími. O pohybové inteligenci, práci s vlastním tělem a projektu Here to Win, si s ním budeme povídat…
Už nějaký rok se věnuješ osobnímu fitness tréninku. Co je největší nešvar, který mezi svými klienty pozoruješ?
Neřekl bych mezi svými klienty, protože pracuji s většinou lidí dlouhodobě a koncepčně, tak u nich již těch nešvarů naštěstí tolik nezůstává. Když bych to ale zobecnil a vycházel z toho, že dlouhé roky toto prostředí sleduji a vnímám lidi okolo sebe, kteří se snaží hýbat, sportovat, posilovat… Tak nejvíc mi asi vadí, když vidím někoho, kdo si to vyloženě neužívá a je to z něj cítit, jako by to dělal z donucení.
Sport a cvičení je podle mě krásná věc, kterou si můžeme skvěle obohacovat život a měli bychom se naučit to mít v první řadě rádi a užívat si to. To je podle mě i důležitý úkol dobrého trenéra- ztrhnout ty lidi na pozitivní vlnu a zažehnout v nich vášeň pro sport a pohyb. Samozřejmě to je jen ta emoční stránka, pak to ty lidi musí dělat smysluplně a správně a buď sami mít takový cit pro tělo a vědomosti, že si umí dávkovat trénink nebo by to opět měl zvládnout profík- trenér a ukázat tu správnou cestu, kterou se vydat.
Ještě mi dost vadí to, že v dnešní komerční době je každý zvyklý si vše co chce okamžitě koupit a nezasvěcení lidé si myslí, že budou měsíc 1x týdně cvičit a budou úžasně zdravě sportovně vypadat a umět skvěle ovládat své tělo. Přitom jejich “role models”, ke kterým vzhlíží mají za sebou roky tvrdé sportovní práce a perfektního lifestyle managementu. I když často se to propaguje jinak, ale to už je zase něco jiného… Nešvarem celého fitness průmyslu a tohoto oboru je ohromná falešnost a lži, na což lidé strašně rádi skočí. Každý rád věří pohádkám, máme to v sobě zakořeněné z dětství.
Vnímáš to podobně, že doba “zvedání těžkého železa” se nám díky bohu zcela vytrácí?
Myslím, že vím co máš na mysli Martine, ale trochu bych to upřesnil. Na zvedání těžkého železa podle mě není nic špatného, jde jen o to jak a u koho se použije. Pod tímto pojmem si ale určitě ty i většina čtenářů představí takovou tu klasickou kulturistiku a vše kolem ní. Kdysi to bylo to jediné, ale ten vývoj v posledních deseti/patnácti letech je strašně zajímavý a podle mě hodně pozitivní. Začalo se utvářet mnoho větví a směrů- ať už jsou to různé progresivní systémy tréninku s vlastní váhou či (na mě už trochu moc americký, ale populární) crossfit trénink.
Bohužel ale vzniká určité fanatizování toho či onoho směru. Stalo se mi, že jeden příznivec jógy mi v parku při cvičení s kettlebellem začal dělat osvětu o tom, jak je vše špatně a jen jóga je ta správná věc. To mi přijde opravdu směšné. Je potřeba to vnímat mnohem širším úhlem pohledu a z každého směru či metody si umět vybrat to správné pro svůj cíl a řešení svého problému. Podle mě špičkový profík, který se v tom orientuje to umí právě takto vnímat a aplikovat dle potřeby do tréninkových systémů.
Čím to je, že se doba tak trochu vrací nazpátek? Vždyť takhle (funkční trénink, crossfit a jiné…) se tady cvičilo vždycky, dokud někdo ze západu nepřinesl posilovací stroje na všechno… nebo?
Vše se pohybuje v určitých cyklech a přijde mi zajímavý sledovat ten vývoj. Vždy je v pozadí iniciativa nějakých schopných lidí, kteří něco vymyslí, dokáží to zpopularizovat a strhnout masy. Třeba Arnold Schwarzenegger začínal s kulturistikou v době, kdy chodilo cvičit minimum lidí a v 60-70tých letech vypadal kulturista mezi běžnýma lidma strašně divně a nebylo to podle mě ani moc extra populární. Dokonce ho nechtěli do filmu, protože svaly nebyly tolik cool. Pak se mu ale podařilo prorazit a dokázal “prodat” sám sebe a svůj vzhled a udělat z toho něco hodně trendy, po čem začalo toužit velké množství lidí a odstartovala se éra kulturistiky, která vrcholila koncem devadesátých let.
Pak se zase pár lidí začalo zamýšlet nad tím, že vlastně není tak moc cool být takto obrovský a nasvalený a že je docela fajn cvičit pro zdraví, kondici a jiné benefity. V posledních letech se stal třeba hodně populární izraelec Ido Portal, který dokáže vidět pohyb v extrémně široké perspektivě a umí motivovat lidi k tomu lépe ovládat své tělo a zajímat se spíše o pohybové kvality než povrchní estetiku. Mě je to mnohem sympatičtější, protože to je inteligentnější a jde to víc do hloubky. Zase nadruhou stranu člověk si musí vždy umět udržet nadhled.
Pak zjistíte, že 3-5let x hodin denně tvrdě dřete na tom, abyste udělali perfektní stojku na jedné ruce. Chodíte na desítky kurzů, učíte se balancovat, mobilizujete rameno, lopatku, makáte na mnoha kvalitách… Ve finále umíte jen skvěle nějaký prvek a pokud to děláte kvůli tomu, abyste se s tím chlubili na instagramu, tak to dávám na stejnou úroveň, jako když někdo cvičí kvůli svalům a pak se chlubí svými fotkami. Není v tom podle mě velký rozdíl, oboje je povrchní.
Důležité je, jestli vás baví ta cesta k tomu cíli a čím vás ten proces obohatí. Cesta za nějakým složitým pohybovým cílem má lepší vedlejší efekty, protože ať chcete nebo ne, abyste uspěli potřebujete funkčně rozvinout hodně důležitých systémů v těle. Musíte ale vědět, že to chcete a proč to chcete. Chcete být tím člověkem, který umí parádně stát na jedné ruce, nebo skvěle vypadá či má kondičku, že může celý den makat a jen trochu se unaví nebo ohromnou sílu a zvedne dvojnásobek své váhy nad hlavu? Je to čistě subjektivní. Nedá se říct že A nebo B či C je správně. Musí vás to bavit, zkvalitňovat vám to život a nikomu byste tím neměli ubližovat. Pak je jakákoliv cesta správná.
Co je svalová inteligence a jak ji můžeme co nejlépe rozvíjet?
Tento pojem nemám příliš v lásce, protože sval sám o sobě žádnou inteligenci samozřejmě nemá. Jde vlastně o propojení naší mysli, našeho mozku pomocí nervů s našimi svaly. Hustota nervových zakončení, kterými ovládáme naše svaly se trénuje opakovaným pohybem a cvičením. Když se učíme nějaký nový pohyb, tak trénujeme jak konkrétní svalové skupiny, tak i náš mozek a nervovou soustavu.
Aby lidé pochopili rozdíl, tak uvedu takový příklad. Pokud cvičím třeba izolovaně biceps na scottově lavici, tak taky stimuluju nervovou soustavu do konkrétního svalu a zlepšuju hustotu nervové sítě v dané oblasti. Pokud ale třeba dělám složitou vícekloubovou pohybovou sestavu, tak se učím efektivně zapojovat různé svalové skupiny v přesných časových sekvencích, abych vykonal nějaký pohyb. To je komplexnější stimul pro mozek a většinou je to i celkově energeticky náročnější práce pro tělo, takže se tím docela dobře působí na spalování tuků. Síla je ale v kombinaci obou dvou typů stresů pro svaly a nervovou soustavu.
Zjistilo se, že pohyb má tak silný vliv na rozvoj našeho mozku, že si dovolím to i trochu otočit- sval nám pomáhá s naší vlastní inteligencí! Tím nechci říct, abyste zabouchli dveře vaší univerzity a chodili makat do fitka, ale rozhodně vám jen prospěje si i dobře zacvičit a stimulovat mozek pravidelně pohybem.
Jak moc je pro nás důležitý core a jak ho nejlépe posilovat?
Funkční a silný střed těla je základ, který kromě snad jen sportu jako jsou šachy využijeme prakticky všude. Je to fundament, kterému se musíte v tréninku věnovat prioritně. Nejlépe se na začátku samostatně aktivuje/posiluje pomocí vědomého zapojování svalů hlubokého stabilizačního systému a dechovými cviky. Ovládání bránice je podobně důležité jako ovládání pánevního dna a jiných svalů core.
Pokud jsou tyto systémy dobře vyladěné, pracují v harmonii a umíte dobře stabilizovat páteř a zapojit svaly hlubší vrstvy, tak máte super základ pro těžší trénink a náročnější sportování, které by vám poté nemělo ubližovat. Já třeba rád cvičím základní silové cviky- mrtvý tah, těžké tlaky nad hlavu, dřep. Zejména čelní dřep je skvělý na posílení svalů tělesného jádra (core) nebo klik na jedné ruce. Tyto systémy pokud jsou aktivované a umíte s nimi pracovat, tak je zapojujete u hodně velké škály cviků. Těmito cviky si udržuji i silný core a zároveň dělám co mě baví.
Tělo funguje jako perfektní stroj a každá součástka má svoji úlohu. Pokud bude součástka chybná- třeba ve vašemu core, tak musíte tuto součástku odhalit a vylepšit ji specifickým cvičením, jinak se to časem projeví většinou zdravotním problémem. Já považuji za luxus cvičit naplno těžké silové cviky s vědomím, že si tím prospívám a core plní svoji funkci a je také stimulován a udržován na úrovni. Tento “luxus” by se měl ale stát standardem pro každého, kdo chce cvičit častěji a hodně.
Věnuješ se dost intenzivně i výživě. Nějaké doporučení pro naše čtenáře bys neměl?
Základ je jíst zdravou a vyváženou stravu a pro vrcholové sportovce je důležité si při tréninku/závodě přijít na to, co mi sedí a jak na to moje tělo reaguje. Lidé se hodně liší metabolicky a každý má unikátní profil bakteriálního a enzymatického složení v trávícím ústrojí a je třeba vnímat jak tělo reaguje. Vadí mi, že v dnešní době se věci hodně zobecňují a každý chce propagovat nějaký systém stravování a tvrdí, že je to to nejlepší pro všechny. Je to samozřejmě hloupost, protože je to strašně moc individuální. Já například zkoušel jak se cítím s lepkem a bez lepku. S více či méně sacharidy nebo s vysokým příjmem živočišných bílkovin. Zajímavé je, že naše trávení se adaptuje (velmi pomalu, ale adaptuje!), jako jakýkoliv jiný systém v našem těle.
Záleží dost na tom jaký máte cíl. Třeba nyní se věnuju v dost velké míře aerobnímu a kaloricky náročnému tréninku, takže jím obzvláště v sezóně dost sacharidů a energeticky bohatou stravu, aby to organizmus zvládnul a abych uregeneroval velikou zátěž. Pokud ale vy například většinu dne prosedíte a cvičíte 1-3x týdně v gymu tak pozor na sacharidy s vysokým glykemický indexem a cukry.
Šetřete s příjmem sladkostí… Musíte si dobře zanalyzovat svůj tréninkový režim a dát to do kontextu. Já třeba trénuji poslední rok v průměru kolem 15ti hodin týdně a v top náročný tréninkový týden (na který si musím vzít dovolenou) klidně i 30h tréninku. Mohu sníst prakticky cokoliv a jsem na pěti procentech tuku.
Mezi tvou klientelou nejsou pouze nejbohatší lidé (pozn. redakce, Michal cvičí čtvrtého nejbohatšího muže Jiřího Šmejce), ale i například náš špičkový cyklista profesionální stáje Quick Step Petr Vakoč.
Velmi si vážím toho, že se mnou spolupracují takto úspěšní lidé. Pro mě je skutečně zajímavé pracovat s různými lidmi a vnímat jejich život, hodnoty a povahy. To je jedna z věcí, které si na své práci cením nejvíce. Musím přiznat, že i když toho lidi hodně sám učím a dávám jim veškerou svoji pozornost, tak to funguje oboustranně a navnímal jsem od svých klientů za ty roky velmi mnoho a dost se toho od nich naučil. Není to ale tak, že se zaměřuji na lidi, kteří mají nejvíce sportovních úspěchů nebo peněz. Jde mi o to, aby mi seděli lidsky a abychom byli i na stejné vlně v tréninku a byl zde vzájemný respekt.
Velmi jsem si například vážil jedné studentky, která si vydělávala brigádou a v poměru k jejím příjmům utratila opravdu velké peníze za společný trénink. Až bych si připadal blbě, ale věděl jsem, že když jí dám 100%, tak jako profesionál nemusím mít žádné výčitky. Cvičili jsme po dobu dvou let 1x týdně a ta holka fakt makala a dokázala se dostat z nuly na neskutečnej level.
Cítil jsem, že vše vnímá na maximum, snaží se co nejvíc naučit a každé lekce si váží, protože to je pro ni i velká investice. Věděl jsem, že ví moji hodnotu, mé zkušenosti a váží si mého trenérského přínosu pro svůj rozvoj a cestu ve sportu a je to člověk, který do mě investoval během dvou let každý měsíc více než třetinu svého měsíčního platu. Vnímal jsem to velmi silně a dokázal si toho vážit.
Čím se odlišuje trénink profesionálního sportovce například od “normálního člověka?
Prakticky ve všem… Hlavní rozdíl je v objemu tréninkové zátěže, které snese profík a normální člověk. A to z důvodu časových možností, fyzické adaptace, kdy tělo profi sportovce zvládne úplně jiné úrovně intenzit a obejmů, tak i mentální odolnost a adaptace na snášení fyzické bolesti v tréninku je dost odlišná. I když v praxi se setkávám i s lidmi, kteří nepocházejí z prostředí vrcholového sportu, ale jejich morálně-volní vlastnosti jsou mimořádné. Zejména jde o cílevědomé lidi z oblasti byznysu.
Dle typu sportu je trénink dost specifický a cílený na optimální rozvoj těla pro výkon v daném sportu. “Normální člověk” může mít taky nějaké oblíbené sporty, ve kterých chce “zazářit”, takže se trénink dá i nasměrovat tak, aby pomohl ve výkonu. Většinou ale “normální člověk” chce zmírnit důsledky sedavého stylu života- vyformování postavy, zbavení se obezity, lepší kondička kvůli praktickým věcem v životě, zlepšení postury kvůli zdraví. Lidi dost bolí záda a necítí se dobře. Cvičení má tu sílu, že může změnit život.
Trénoval jsem mladýho kluka s nadváhou 60kg. Neměl kamarády a doktor mu vyhrožoval, že vzhledem k mnoha zdravotním problémům (i slabému srdci) je až v ohrožení života. Ten kluk byl uzavřenej sám do sebe a fakt hromada neštěstí… Po dvou letech, kdy shodil 60kg tréninkem úplně jinej člověk.. Najednou přítelkyně, kamarádi, začal cestovat a mít chuť do života. To pro mě jako trenéra byl hodně silný příběh a dost emotivní záležitost… Vidět jak jsem někomu úplně otočil život o 180.
Petr Vakoč se nedávno velmi těžce zranil a i tys ho dával znova do formy…
Petra nešťastně zezadu srazil při tréninku kamion… V ohrožení bylo jeho zdraví i celá kariéra. Další velmi silný příběh a člověka, který je mi velmi blízký, protože jsme už dlouho dobrými přáteli. Od únorové srážky se ale vše vyvíjí dobře a Petr už nyní absolvuje tréninkový kemp s týmem v Livignu a dostává se postupně do kondice a přemýšlí nad návratem do závodů. Byl jsem tam teď deset dnů s ním a mám ohromnou radost z jeho progresu. Od té doby co dostal od doktorů zelenou, tak cvičí několikrát denně systematicky a víc a víc trénuje i na kole. Proto je jeho pokrok tak veliký, protože tomu dává 100%.
S jeho týmem si občas i zatrénuješ. Jak hodně to bolí?
Naštěstí mě to bolí míň a míň, protože dělám v posledním roce slušné výkonnostní pokroky! Jejich level je samozřejmě neskutečně vysoko. Minulý týden jsem s nimi jel 4,5h trénink v horách a jejich vytrvalostní tempo je pro průměrného hobíka závodní výkon. Minulý rok jsem po stejně dlouhém a náročném tréninku přijel úplně na kaši a několikrát jsem se na Offenpassu musel dotahovat autem… Jeli jsme tam v květnu se skupinou, která se připravovala na Tour de France… Minulý týden jsem přijel na poslední kopec na špici s Pietrem Serrym a celý kopec jsem si dokázal povídat s klukama a seznámil se tak třeba s Jaimesem Knoxem nebo Erosem Capecchim. Takže jsem si najednou uvědomil, že za ten rok jsem udělal kus práce, na který můžu být hrdý. Jejich vytrvalost pro mě již byla také vytrvalostní zátěž s lehkým nadhledem. Pro mě osobně je to neskutečně motivační a chtěl bych tímto poděkovat Petrovi Vakočovi, že mi umožnil takové unikátní zážitky. Velmi si toho cením.
Po dlouhé době jsi se vrátil zpět k cyklistice a během roku a půl jsi se dokázal dostat zpět mezi českou špičku. Svalová vlákna tedy nezapomínají?
Vrcholovou cyklistikou jsem strávil své mládí a do 21 let jsem to dělal na velmi vysoké úrovni, takže nějaká paměť tam stále je. I když téměř dvanáctiletá pauza je už dost velká porce času na to z toho absolutně vypadnout. Mojí výhodou je, že jsem celou dobu makal a udržoval se fit cvičením a obecně jsem hodně sportoval. Ale ta specifická adaptace se hodně smazala a proto jsem teď musel opravdu dramaticky přidat v cyklistickém tréninku, abych déle vydržel tlačit solidní watty a adaptoval se na silově vytrvalostní práci dolních končetin.
