“Luciééé? Co plánuješ na víkend?”, zvolal jsem ke konci jednoho pracovního týdne.
“Odejít!”
“?!!?”
“A očekávám, že půjdeš se mnou. A že vezmeš stan.”
“Uf!”
A tak slovo dalo slovo, batohy a Huga jsme hodili do auta a vyrazili vstříc k Moravskému krasu za hlídacím dědou.
Pohlídá jak Huga, tak auto. Někdy to totiž na rodiče příjde. Potřebují vypadnou z rodinného doupěte, mláďata nechat za sebou a vyrazit dobrodružství naproti, jakoby to byli zase jen oni dva před dávnými lety, kdy se ještě zvali na schůzky a rozechvěle se nemohli dočkat té hodiny, kdy budou zase jen a jen spolu.
Některé páry vyrazí na odpočinkovou dovolenou plnou slaného moře a zapadajícího slunce, některé zas na víkend plný léčivého bahna, masírujících rukou a vonných smrádků. Někdo jen zůstane ležet v peřinách a užívá si ticho a klid.
My dva jsme momentálně v období života, kdy nám příjde jako dobrý nápad hodit na záda 15 kg batoh a půl dne se s ním tahat po českém kraji.
Každému co jeho jest …
Nemám v plánu zde popisovat detailně cestu.
Každý si to určitě dovede představit a každý si tu cestu stejně nakonec najde jinou, nejde krok po kroku cestou těch druhých. Nemám rád ty popisy cest typu “šli jsme x kilometrů po červený kolem toho a toho a pak se napojili na zelenou”a tak je ode mně ani neočekávejte.
Možná je nemám rád proto, že já se nakonec stejně vždycky ztratím, byť může být značení co deset metrů. Jsem totiž člověk, který dává na znamení osudu a když potká lesní cestu, která se jmenuje “Poutnická” jdu prostě po ní, byť vede jiným směrem a cestu mi prodlouží.
Naštěstí Lucie moje zmatkářství a sejití z cest zná a nijak zvlášť proti nim nebrojí.
Jen ten její vědoucí úsměv člověka trochu popichuje … 😉
Naše Cesta ale není o cestě asfaltové či lesní, naše Cesta je o nás.
Je to jeden z těch výletu, kdy cesta je cíl.
Vykračujeme si po silnici a prodíráme se spleti slov. Zprvu pomale, nezvyklí na to soukromí, nepřerušováni požadavky našeho dorůstajícího a smršti zážitků z jeho Minecraftových bojů. Vykračujeme i potichu, nechávaje na sebe dopadat myšlenky toho druhého. Zprvu vykračujeme svižně a neohroženě, později již o poznání pomaleji, ulevujíc si popotahováním popruhů batohů.
Sice jsme oba sportovně založení, ale 15 kg je 15 kg 😉
Posloucháme se, usmíváme se, pozorujeme se.
Jsme na sebe napojeni a pod nohami mizí další a další kilometry.
Naše kroky nás dovedou do Křtin.
Vesnice s velkým kostelem a právě probíhající poutí.
Vyřvávající disco, rozzářené oči dětí, točící se atrakce a … a pivo.
Zasloužené, vytoužené, studené pivo.
Shozené bágly na zemi a posezení ve stínu.
Zády k sobě, dělajíc si navzájem oporu.
Šmírování okolí, sledování těch běžných poutních dramat a užívání si nechůze. Statečný balónek se vyrval s rukou svého dítěte a vydal se na dalekou pouť do oblak.
“Chtěla bych, abys mi vystřelil růži z papíru!“, zasnila se moje žena a ve mně hrklo. Polil studený pot. Najednou jsem ucítil ta dvě piva, kterými jsem zaháněl žízeň.
Velká zodpovědnost chlapce, který vzal na rande svojí holku a teď musí dokázat, že na to má, že dokáže vystřelit svojí vyvolené růži.
Cestou ke střelnici jsem se v duchu modlil ke všem patronům poutníků: “Nenechte mě v tom, prosím, je to důležité!” Všechno ale dobře dopadlo! Z vesničky odcházíme ruku v ruce s úsměvy na tváři a ona s barevným papírem ve vlasech. Stáli při mně. Ti patroni 😉
Čas kvapí, stíny se prodlužují.
Únava je na nás již znát, batohy jsou těžší a těžší a cesta delší a delší. Před očima se protahuje a prodlužuje. Nastupuje ten otupělý pocit dlouho jdoucích poutníků, kdy tělo stále jde, ale mozek je už v limbu. Stále spolu a stále napojeni, unaveni, ale přesto přesvědčeni, že tohle přesně jsme chtěli a přesně tohle jsme potřebovali. Voňaví potem a na čelech vysráženou sůl.
Slunce zapadá do Lucinčiných vlasů a těla dávají hlasitým kručením najevo, že čas večeře již dávno minul. Ještě pár kilometrů, ještě pár metrů a přicházíme do lomu, kde jsme si usmysleli spát.
Nejkrásnější místo na spaní, nejkrásnější místo na večeři. Lucie vytahuje svůj trumf v podobě výborného předpřipraveného bohatého jídla a já zapomínám na Majku, kterou nesu v batohu. Nezapomínám ale na víno, které tam mám také.
Je večer, je krásně, oheň plápolá, víno je dobré a my jsme tu sami. Nocí zní známé hity z nedaleké vesnické tancovačky a já bych nechtěl být nikde jinde než právě tady …
Nechtěl bych být u moře a sledovat západ slunce, nechtěl bych být obalený bahnem a cítit masírující ruce. Stačí mi být tady, do oblečení chytat vůni ohně, mít špinavé ruce a pusu od jídla a proti sobě spokojenou ženu s kytkou ve vlasech …
Ráno nás probouzí slunce a pejskaři z vesnice chodící okolo.
Zdraví nás a jsou zvědaví, jak se nám spalo. Děti závidí … a rodiče vlastně asi taky 😉
Čerstvé teplé kafe, pozdrav Slunci, sbalit stan, hodit batoh na záda a vydat se lesem za synem.
Nabiti a odpočatí, jen nohy trochu pobolívají a batoh se zdá o něco těžší než včera.
Rozcuchaní a šťastní … a aby jsme se necítili jako krkavčí rodičové, kteří si užívají na Pouti a syna nechávají doma, vydali jsme se odpoledne na Pouť znovu, tentokrát i s ním.
A byla i ta cukrová vata, byť nám jí velký kus odnesl vítr a zůstalo jen trochu na špejli.
Přesto jsme se o ni všichni podělili a byli rádi, že jsme spolu …
