Naše drahé ratolesti a sport

0

Jsme s mužem aktivní sportovci a kluci ani nebyli na světě a my už se, mimo jiné, těšili, jak s námi budou jezdit na kole, brázdit sněhové svahy a běhat po českých lesích. Po jejich narození hrdý tatínek s jistotou prohlásil, že jeden bude hrát tenis a druhý bude hokejový útočník ve Spartě. Jak na to přišel? No přeci podle figury, tenista byl štíhlý s dlouhými končetinami a hokejista silný, podsaditý a taky trochu nerudný.

Ten náš budoucí tenista má, ve dvou letech, skoro 15 kilo, sílu jako železný Zekon a vypadá jako tříleté dítě, no a budoucí hokejista je drobný chlapeček s necelými 13 kilogramy, vytříbeným smyslem pro krásno a nejvíc ho baví být s mámou.

Takže takto asi své děti, jako rodiče, ke konkrétním sportům směřovat nemůžeme, ale jak na to jinak?

Co nám doporučují odborníci?

Respektovat, povzbuzovat, jít příkladem

Každé dítě je jiné svým naturelem, každé se v čase jinak vyvíjí motoricky, psychicky a sociologicky.

Některé sporty mají různá omezení, výkonnostní či podle somatotypu dítěte. Organizované sporty, také nejsou vhodné pro každé dítě, zvláště ne pro každý věk.

To vše bychom, jako rodiče, měli respektovat.

Můžeme je povzbuzovat v různých pohybových aktivitách, snažit se jim, ze začátku, jít příkladem a vyzkoušet s nimi několik sportů, abychom zjistili, o jaký mají zájem.

Pozorovat, být soudný

Nezávisle na věku, projevují děti jisté tendence. Některé dítě například miluje vodu od prvního kontaktu s ní, jiné z ní má obavy.

Když pozorujete děti při hrách, vidíte, že některé mají rády kontaktní hry, jiné se takovým hrám vyhýbají. Tyto tendence je dobré sledovat, protože nás mohou navést na výběr správné aktivity.

Nebylo by příliš prozřetelné, zapsat své dítě na hokej, když se v dětských hrách projevuje zakřiknutě nebo se jim úplně vyhýbá.

Diskutovat, nenutit, nepřetěžovat

Než přihlásíte dítě do sportovního kroužku nebo klubu, diskutujte s ním a zjistěte, zda tam opravdu chce chodit a jaké jsou jeho důvody. To, že se Marušce líbí sukýnka, jakou nosí Barunka na rokenrol, asi nebude správná motivace.

Nenuťte své dítě, aby chodilo do sportovního klubu, bylo členem nějakého týmu, když se mu to dlouhodobě nelíbí. Důležité je slovo dlouhodobě, protože krátkodobé změny nálad dětí jsou přirozené a mohou souviset s únavou nebo konfliktem s kamarádem, ale neznamenají negativní vztah k vybrané pohybové aktivitě. Je důležité své děti nepřetěžovat.

Jakou roli nám rodičům doporučují odborníci?

I když to nebývá snadné, měli bychom být pozitivní a děti zejména povzbuzovat. Měli bychom více oceňovat jejich snahu a úsilí zlepšovat se, než výsledky. V každé konkrétní soutěži vyhraje jen jeden, radost z pohybu, snahu a smysl pro fair play mohou mít všichni.

My rodiče často přihlásíme své děti na mnoho mimoškolních kroužků a sportovních aktivit. Den se pak pro nás stává závodem z jednoho místa na druhé. My se stáváme taxikáři a děti večer padají únavou. Tady jistě platí, že méně je někdy více.

Odborníci mají údaje o tom, že u sportu spíše vydrží děti těch rodičů, kteří se zajímají o tréninky, zápasy, či závody svých dětí a pokud jim to čas dovolí, sami se jich účastní.

Extrémní jsou případy příliš ambiciózních rodičů, kteří si skrz děti plní své vlastní nenaplněné sportovní sny. Jistě i vy máte ve svém okolí rodiče budoucích malých Jágrů, Čechů, Čáslavských, Vernerů, Kvitových či Hlaváčových a s pedantskou pravidelností své potomky budí na tréninky, vozí je přes celé město na led, kurty, do bazénu či jiného sportoviště, po tréninku jim v autě dají druhou snídani a odvezou je do školy, po vyučování je vyzvednou a někdy vezou na odpolední fázi tréninku. Není ojedinělé, že kolem 10 let se holčičky místo sportovkyň chtějí stát modelkou, lékařkou, učitelkou a s klidným srdcem vymění dresy, plavky, rakety či lyže za knihy, šminky, kytaru, prostě to, co se jim líbí. Klukům to trvá většinou déle. Ale ve většině případů to na straně rodičů vyvolá nekontrolovaný záchvat vzteku, pláč a frustraci.

Co když se dítě tedy rozhodne se sportem přestat? Měli bychom se snažit přijít na to, co ho k tomu vedlo. Může to být únava, přetrénování či zklamání z neúspěchů. Příčiny mohou být i v rovině osobních vztahů, konfliktu s trenérem, nedorozumění se spoluhráči. Pokud odpor k danému sportu dlouhodobě přetrvává, nemá smysl dítě nutit, ale pokusit se nalézt podobnou aktivitu nikoliv zanevřít na sport a pohyb jako takový. Nechme důležitá rozhodnutí o životě svých dětí z velké části na nich. Ptejme se jich a oni nám dají odpověď. Naučme se vzájemnému dialogu, ano stojí to hodně trpělivosti a někdy i nervů, ale taková investice se 100násobně vrátí. Ponechme dětem jejich spontánnost, volnost a radost z pohybu.

Sport u dětí dle věkových kategorií

U dětí předškolního věku (3-5let) je základem spontánnost a přirozenost pohybu. Ty by měly být postupně nahrazeny všestrannou a různorodou pohybovou aktivitou pod vedením autority, a to buď rodiče, nebo trenéra.

U dětí mladšího školního věku (6 – 11let) jsou základem hry a soutěžení. Děti by měly aktivním činnostem věnovat skoro stejný čas, jako stráví sezením ve škole v lavicích. Rozdíly mezi chlapci a dívkami se projevují zhruba ve 4. třídě na ZŠ, někdy i později.

V období staršího školního věku (11-15letech) se ukončuje orientace mládeže na sport. Tvoří se vztah ke sportu jako ke hře, ale i jako k povinnosti. Sportující děti jsou vytrvalejší a houževnatější. Pro věk 10-13 let je charakteristický rozvoj nervového základu rychlostních projevů. Vhodné jsou tedy rychlostní a dynamické sporty.

V dorosteneckém věku (15-18) se děti rozlišují podle předpokladů na vícerychlostní, výbušné, vytrvalostní či silové typy. Podle toho nacházejí děti uplatnění v jednotlivých disciplínách nebo určitých postech u kolektivních her. Postupně se ubírá na kvantitě provádění aktivity a přechází se ke kvalitě. Zvyšují se tréninkové nároky.

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno