Michal Kollert: „Človek musí umět dostat hlavu i tělo na limit sám, aby věděl o čem to je a mohl klást nároky na druhé“

0

Michal Kollert je třiatřicetiletý špičkový fitness trenér a “bývalý” profesionální cyklista. Ve svých tréninzích se zaměřuje na funkční trénink, práci s vlastní vahou a rozvojem pohybové inteligence. Téměř 12 let neseděl na kole a během roku a půl se dokázal dostat zpět mezi českou cyklistickou špičku a držet krok s těmi nejlepšími. O pohybové inteligenci, práci s vlastním tělem a projektu Here to Win, si s ním budeme povídat…

Toto je druhá část našeho povídání, určitě si přečtěte nejdříve náš první díl

Jak moc je důležité spojit hlavu a tělo? Alex Hutchinson ve své skvělé knize Endure popisuje, že trénink je vlastně “méně”, než kombinace skvělé motivace, srovnané hlavy a dokonalého mentálního tréninku. Jsi mistr flow?

Toto je oblast kterou velmi vnímám a je podle mě zcela zásadní. Můj sportovní vývoj už je opravdu dlouhý, prakticky nepřetržitě se věnuji tréninku přes 18 let a tak mohu pozorovat ty velké změny ve vnímání a perspektivě. Vaše zkušenosti se za ta léta vrství jak ve vašich svalech a tělech tak ve vašem vědomí a podvědomí a v různých etapách jsem dokázal sport a trénink vnímat dosti odlišně. Ať už negativně tak pozitivně. Momentálně jsem přesvědčený, že mám velmi silné a stabilní flow ve svém životě i sportu a hodně si to užívám.

Jeden z mých posledních tréninků v Alpách byla jízda kolem 9ti hodin vytrvalostního tréninku přes 4 legendární italská passa (Mortirolo, Gavia, Stelvio, Foscagno). Celkem 220km, 6300 výškových metrů solo jízdy a dokázal jsem to prožívat jako určitou meditaci, kdy se člověk soustředí uvolněně na práci svalů, energetické systémy, všemi smysly vnímáte okolní prostředí, různě teplý vzduch v různých výškách, různé vůně v závislosti na lesích či prostředí kolem, hrajete si ve sjezdech s kolem a aerodynamikou… Prostě krása, kterou je nádherné vnímat.

V tom pro sebe vidím zásadní rozdíl mezi tréninkem v gymu a v tréninku na kole. Pocit svobody a nekonečné množství prostředí, povrchů po kterých se pohybujete v kombinaci s materiálem, který jedete. Prostě vnímáte více smysly a jste v rychlém pohybu. Krásné spojení, které rád vnímám. Pro mě je to svým způsobem i výborný mentální odpočinek, protože cvičením jsem strávil posledních 10let a to buď svým nebo v rámci práce další tisíce hodin. Toto je něco jiného co mi teď dává smysl a mohu sportovat.

Tento rok jsi se zúčastnil několika špičkových závodů v silniční cyklistice a ani na jednom ses “neztratil”. Tvé letošní umístění v MČR v cyklistice mluví za své…

Letos jsem již začal sbírat solidní sportovní úspěchy, na které jsem pyšný a které jsou odměnou za rok a půl tvrdé tréninkové práce na kole. Vážím si celkově druhých míst na Mamut Tour a Krakonošově Cyklomaratonu a vítězství na Beskyd Tour. Mistrovství bylo jedním z vrcholů sezóny a s vystoupením jsem byl spokojený. Sice výsledkově na papíře to je mé letošní nejhorší umístění, ale vzhledem ke konkurenci mnoha top profesionálů i světové superstar Petera Sagana, tak pro mě 33.místo v hromadném závodě a 12.místo z časovky nejsou zklamáním.

Byla to skvělá zkušenost zjistit, jaký je level těchto top kluků a cítit přímo v závodě jaký je jejich výkon a já tím získal úžasné informace pro svůj trénink a vím, v čem se potřebuji rozvíjet, abych se přibližoval tím správným směrem. Byl jsem hrdý na to, že jsem v rozhodující moment závodu byl s 20ti nejsilnějšími a dokázal jsem v prvních sto kilometrech závodu reagovat na útoky Zdeňka Štybara i Romana Kreuzigera a být plnohodnotným závodníkem v čelní skupině, který se neveze někde vzadu a šetří síly, ale férově jsem s nimi střídal na špici a závodil se ctí.

Toto jsou věci, které z výsledkové listiny nevyčtete, ale pro mě jsou zásadní a vím, že ti kluci toto vidí, vnímají a vytváří to v nich nějaký obraz o mě, který já chci. Chci být odvážným závodníkem a pokud to jde tak dělat show a ne se někde šetřit a ekonomickou jízdou vytěžit výsledek někde +- kolem 10tého místa. Lidé podle mě koukají na cyklistiku, protože to je velmi emotivní zážitek a nejkrásnější pro ně je vidět nějaký heroický sportovní a bojovný výkon. Proto nechápu “taktické sběrače” slušných umístění, které opravdu nikoho seriózně nezajímají. Cyklistika je show pro diváky a já si to dokážu stejně tak užívat sám pro sebe. Raději z pěti závodů čtyřikrát pohořím a jednou vyhraju heroickým výkonem, než abych konzervativně sbíral pravidelná umístění v popředí. Všiml jsem si, že na světové úrovni pak takové  výkony mají historicky větší hodnotu, než samotné umístění. Je mnoho vítězů Giro d´Italia, ale generace italských tifosi (italsky fanoušek) si pamatují a předávají legendární a heroický výkon Charlyho Gaula, o kterém se povídá dodnes. Uměl se zapsat do srdcí a myslí lidí.

Veliký dojem na mě udělal Zdeněk Štybar. Rval se jako lev proti týmové přesile Elkovu a bojoval srdcem. Můj respekt vůči němu po osobní zkušenosti ještě hodně vzrostl a vnímám ho jako pravého šampiona.

Ale ani minulý rok jsi na tom s pár tisíci kilometrů nebyl špatně. Kolikrát že jsi jako mladý vyhrál republiku?

Děkuji Martine, jde vidět, že pečlivě sleduješ moji obnovenou cyklistickou kariéru! (smích) Republiku jsem vyhrál pouze jednou a to konkrétně juniorskou časovku v roce 2002 v Milevsku. Byl to krásný zážitek. Posbíral jsem kdysi i mnoho medailí z dráhových dorosteneckých šampionátů, ale třeba prvním rokem v mužské kategorii v roce 2003 jsem na silnici bral stříbro v U23 hromadném závodě a stříbro v časovce družstev. Jako prvoročák jsem ten rok vyhrál anketu TOP10 peloton o nováčka roku. Porazil jsem tehdy Jana Bártu, který to později dotáhl až do World Tour a na slavnou Tour de France.

V těch prvních třech letech u profesionálů to byla hodně tvrdá škola a dost mi to dalo do života. Podařilo se mi v roce 2004 startovat jako jeden z nejmladších závodníků na velkém Závodě Míru, kde jsem měl možnost se poměřit s takovými top profíky jako Michele Scarponi, Erik Zabel, Andrea Tafi a jinými. 12.místo v celkové klasifikaci  v 9ti etapovém závodě bylo ve věku 19ti let opravdu hodnotné umístění.

Loňský rok jsem zkusil celkem tři silniční závody. Na Krakonošovi jsem byl pátý, což byl můj první závod. Na Lawi Tour Classic jsem skončil třetí a Bohemian Gran Fondo celkově vyhrál. To mě dost namotivovalo, že má smysl uvažovat o větším závodním nasazení v roce 2018, jelikož tělo reagovalo dobře a stačilo mi najet za rok kvalitních 10tisíc kilometrů, abych mohl jet s poměrně zaběhlými závodníky o pěkné výsledky.

Cyklistikou se chceš hlavně “bavit” a něco sobě dokázat, jak jsi nedávno hezky napsal „baví mě makat a chci zažívat ten pocit, že jsem ve skvělé kondici a mohu útočit v závodech a dělat show. Chci teď jezdit závody a jsem odhodlaný máknout vždy v přípravě tolik, abych tam nejezdil jako nějaká ovce na porážku, ale jako vlk, který přemýšlí, kdy zaútočí. Zároveň jako trenér jsem toho mnoho proseděl ve škole a zažil za téměř deset let praxe pomáhání ostatním v práci s jejich tělem. Takováto výzva, posunout se v krátkém čase na maximální možnou výkonnostní úroveň, je pro mě jako trenéra ta nejlepší škola, která mě zároveň mnohem víc baví, než v rámci osobního a profesního rozvoje chodit po nějakých kurzech. Osobní zkušenost má svoji sílu. Eddy Merckx jednou řekl: “Vážíte si jen těch vítězství, které jste si museli tvrdě vybojovat.” Přesně o tom to je Tvrdá cesta má své kouzlo a skutečně rozvíjí člověka. Lidé co si po víkendovém kurzu hrají na experty trenéry nemají můj respekt. Člověk musí umět dostat tělo i hlavu na limit sám aby věděl o čem to je a mohl klást nároky na druhé. Jak se to dá skloubit?

Je to pro mě perfektní výzva. Dostatečně těžká na to, aby mě to motivovalo na delší dobu a zároveň mám pocit, že je to reálné. Potýkám se ale s mnoha překážkami a musím se s nimi vypořádat. Což ale beru pozitivně a hecuje mě to zvládnout to a umět si poradit. Hlavním problémem je čas. Protože, abych se posouval, tak musím trénovat objemnější tréninky nad 3h s cílenými rozvojovými intervaly. Už jsem se srovnal s tím,  že to je velmi drahá záležitost. Musím nyní věnovat práci tak o 30-40% méně času a přicházím tak o docela zásadní peníze. To byl spíše takový mentální challenge a dokázal jsem si to srovnat vše v hlavě.

Ve středu si třeba musím vzít celé dopoledne volno, abych mohl vsadit alespoň jeden těžší a delší trénink v pracovním týdnu. Později odpoledne a večer tedy věnuji práci, ale není to žádný med… Po 5ti hodinovém tréninku s náročnými intervaly si přivezete tělo plné potřeb, mysl je také unavená a místo odpočinku a doplňování energie vyrážím za klienty a navíc musím působit energicky, protože s unaveným trenérem, který nesrší energií, nápady a je zamlklý, tak nikdo cvičit nechce.

Takže to není jen o tréninku, ale je potřeba si udělat čas i na regeneraci a odpočinek, což je úplně stejně důležité. Proto i když nějaký čas mimo trénink mám, tak ho nemohu celý věnovat práci, jelikož tam musí být i minimální prostor pro regeneraci mysli a těla. Tím jak hodnotnou komoditou se pro mě stal čas, tak o to s větší pečlivostí s ním nakládám. Pro nové klienty je momentálně velmi obtížné najít prostor a musím si velmi vybírat s kým a za jakých podmínek je možná spolupráce. Naposledy mě oslovil přímo Ondřej Cink a když mi řekl své ambice a představu, tak jsem nedokázal odmítnout a domluvili jsme se, že po světových pohárech v zahraničí navážeme spolupráci.

Setkání s otcem projektu Here to Win Lukášem Lachoutem, ti tak trochu změnilo život. Můžeš nám popsat o jaký projekt se jedná?

Je tomu tak. S Lukášem jsme se velmi spřátelili a našel jsem zde útočiště a podporu pro svůj návrat k závodění. Rýsovala se možnost jít i do většího týmu, ale nevěděl jsem, zda by mi vyhovovalo větší závodní nasazení a mnoho povinností a nároků, které by na mě byly kladeny. Nechtěl jsem nikoho zklamat a prožívat nějakou negativní atmosféru. Přeci jen mě to stojí hodně volného času a peněz, tak si chci zachovat zejména to, že to dělám dobrovolně, protože chci a protože mě to baví. Potřeboval jsem ještě tento rok mít naprosto volnou ruku a svobodu a vidět jak tělo bude reagovat na plnohodnotnější zatížení v sezóně. Letos již budu mít na konci roku nájezd ke 20ti tisícům kilometrů a dost solidních závodů v nohou.

Pro mě je důležité vědomí toho, že Lukáš si velmi cení toho jak přistupuji k tréninku, životnímu stylu, závodům a ví, že tomu dávám 100% a respektuje mě. Vím, že když se mi nepodaří nějaký závod, tak on nebude zklamaný. Vnímá to celé v širším kontextu a ví, že já sám jsem tak zklamaný, když se mi něco nepodaří, že nepotřebuju, aby mi to někdo další připomínal a brečeli jsme nad tím.

Koho v týmu máte?

Na poli silniční závodní cyklistiky je tým na úplném počátku. Momentálně jsem zde jediný závodník a jsem tak na všech závodech vždy pouze sám, což má určité nevýhody do taktiky závodů, ale podle mě to není zase tak zásadní.

Tým má silnější základnu v triatlonu a působí zde jako trenér a mentor bývalý top závodník Filip Ospalý, s nímž jsme se potkali na soustředění a dost jsme si sedli po lidské i profesní stránce. Závodí zde Nika Čorbová, Aleš Jirán a také samotný otec značky a týmu Lukáš Lachout, který se letos stal šampionem ve štafetě v Šamoríně, což byl pro něj, pro tým a i pro mě veliký úspěch. Pro mě proto, jelikož od loňska vedu Lukášovu cyklistikou přípravu a jeho posun byl ohromný a titul absolutně zasloužený. Je zde velmi dobrá atmosféra plná podpory a proto se zde cítím dobře.

Jaké jsou ambice týmu na tento i další roky?

Možností je hodně, ale je předčasné o tom mluvit. Rád bych, aby jsme tým rozšířili o pár kvalitních závodníků, kteří i po lidské stránce skvěle zapadnou do týmu a mohli bychom to vše dělat na vyšší úrovni. Toto ovšem bude záležet na Lukášovi a jeho vůli tým rozvíjet dál. Doufám, že i svým přínosem přispívám k tomu, že by to ho a pár lidí mohlo bavit natolik, že se tým posune na vyšší level. Rád bych zde pokračoval dál a tvořil něco, za co stojí závodit a odvádět dál maximum.

Mluvili jsme spolu o flow. Poraď našim čtenářům, jak se do něj dostat?

Flow je stav prožívání v naší hlavě a dá se k němu dopracovat. Klíč k tomu dělat věci s čistou hlavou a pozitivním prožitkem vidím v tom, si umět vše zracionalizovat. Když vám věci dávají smysl, víte proč jste na tréninku, proč jedete daný interval a děláte to či ono a máte z toho radost, tak jste ve flow. Naše hlava ale umí vymýšlet různé věci a vy svůj vnitřní dialog musíte umět ukočírovat. Je třeba umět ovládat sám sebe. Jak svoje tělo, svaly, tak svoji mysl a emoce s ní spojené. Můžete prožívat radost i smutek ze stejného závodu, výsledku, tréninku. Vše je regulováno úhlem pohledu a kontextu ve kterém informaci vnímáme.

Podívejme se na to prakticky a uveďme si takový jednoduchý příklad. Jedu do prudkého kopce rychlostí 20km/h. Před dvěma týdny jsem jel stejný kopec rychlostí 23km/h subjektivně stejným úsilím. Pokud neumím pracovat s flow, tak mě to psychicky sundá, jsem naštvaný, že jsem se zhoršil a začnu nenávidět kolo a budu do telefonu brečet svoji story každému, s kým ten den budu v kontaktu. V případě, že umím pracovat s informacemi a vnímám věci v kontextu, tak nepřijdu o své flow a radost, jelikož si uvědomím, že jsem byl ve velké zátěži a moje tělo je unavené.

Logicky vím, že jsem se nemohl zhoršit během tak krátké chvíle, ale naopak mám radost, že jsem dokázal trénovat/závodit tak tvrdě, že jsem dostal tělo na limit. Nyní mohu opět prožívat radost, jelikož si mohu dovolit několika denní odpočinek bez výčitek a po adekvátní regeneraci již tuším, že můj výkon bude možná ještě o něco lepší než před pár týdny a na tento okamžik upínám svoji pozornost a těším se na pozitivní prožitek.

Po několika dnech odpočinku tělo načerpá nové síly. Jedu na identický kopec a zjistím, že jedu stejným subjektivním úsilím na vyšších wattech a rychlost v kopci je 24km/h. Ani na chvíli jsem neztratil flow a celý proces jsem zvládl pozitivním myšlením a s pozitivními emocemi. Umět v jakkoliv těžké situaci udržet pozitivní stav mysli a ideálně okamžitě vidět řešení a srovnat si to v hlavě je klíč.

Jak se co nejlépe připravit na závod?

Nejčastější chybou je snaha příliš mnoho trénovat moc brzy před závodem, ve zdání, že ještě něco potrénujete a zlepšíte svoji kondičku. Na důležitý vrchol sezóny v závislosti na trénovanosti si musíte umět správně načasovat odpočinek a superkompenzaci. Po mentální stránce se musíte umět dobře nahecovat a mít v hlavě bojový plán, který vychází z vašich předpokládaných možností v závodě.

Jednou jsem byl před časovkou takový odevzdaný, jako kdybych šel na porážku. Přišel můj trenér a dal mi pěstí do hrudníku. Zrudnul jsem a okamžitě jsem ho chtěl udeřit zpět a on mi řekl “Stop! Zůstaň nasranej, ale dej tu energii do pedálů!”. Tak to k tomu, že si musíte naučit vystimulovat před závodem a pokud to neumíte, může pomoci i dobrý trenér s citem pro situaci. I když metody jsou někdy tak moc různé (smích).

Jak se znova dostat na vrchol tak úžasně jako ty, jaké doporučení bys pro naše čtenáře měl?

Potřebujete vůli a naprosto srovnanou hlavu. Pak to jde fakt rychle! Strašně důležité je i prostředí kolem vás, které vám může hodně pomoci i ublížit. Další věc, která může vyžadovat vůli a dá se ovlivnit. Velmi důležitá je disciplína, ale ta vychází z vůle a srovnané hlavy (smích).

Bude vás z cesty hodně věcí zrazovat. Jak vy sami sebe (vnitřní dialog), tak vaše okolí, které vám takové myšlenky může zasadit do hlavy nebo vás v některých může podporovat. Nejsem již příliš starý? Nestojí mě to zbytečně moc času/peněz? Je to nebezpečné… Je to zdravé? Mám na to dost talentu?

Všechny takové a jim podobné otázky si musíte sami v sobě srovnat a postavit se jim. Je to jako jakákoliv jiná fyzická překážka, která může přijít do cesty, jen je  neviditelné mentální a filozofické povahy.

Jaké TOP tři cviky považuješ za to nejlepší, co by člověk měl umět a několikrát týdně praktikovat?

  1. Turkish Get Up (stabilizace ramen, středu těla, kyčlí, pohybová koordinace a ovládání těla v prostoru, spolupráce levé a pravé hemisféry)
  2. Dřep (základní síla v těle, zejména dolních končetin a stabilizátorů páteře)
  3. Vis na hrazdě (při pasivním visu výborná dekomprese páteře, mobilita ramen, síla úchopu)

Vis a getup klidně denně. Mají výborný kompenzační efekt. Hlavně z visu se dá rozvíjet mnoho dalších pohybů cvičení. Skvělá dekomprese pro páteř. Těžší dřep 1-3x týdně v závislosti na celkovém týdenním tréninkovém zatížení v primárním sportu.

A co warmup a nějaké pozávodní protažení?

Rozhodně doporučuji. Obzvláště po delším tréninku nebo závodě na kole, kde jsou svaly v práci v pouze nepřirozeném krátkém rozsahu po delší dobu. Jsem schopný se i téměř hodinu hýbat a kinetický strečink mi přijde jako skvělá věc. Člověk se cítí, jako by ho někdo poléval živou vodou. Svaly se natahují, nadechují, uvolňují z napětí a za chvíli máte pocit, jako byste byly v novém těle.

Cyklisté obecně toto velmi podceňují a já dělal to samé, když jsem byl mladší. Po mnoha letech věnování se pohybu a cvičení na denní bázi jsem tělo vyladil do perfektní harmonie a když pět hodin sedím na kole, tak cítím ten rozdíl, kdy tělo je stažené a neuvolněné. Je to jako kdybyste deset let jezdili v Maybachu s osobním řidičem a pak jste si sedli na zadní sedačku do škodovky 120. Rychle byste hledali cestu, jak se vrátit zpět (smích).

Mens sana in corpore sano. Co to pro Michala Kollerta znamená?

Znamená pro mě velmi mnoho. Věřím, že práci se svým tělem a tréninkem jsem velmi ovlivnil i svoji psychiku a pomáhalo mi to utvářet to kým jsem i po vnitřní, duševní stránce. Vnitřní rozpoložení se s tím fyzickým vzájemně ovlivňují a je to velmi propojené. Došel jsem k závěru, že sport mi pomáhá být lepším člověkem. Jsem dobře naladěný, pozitivní a na dobré emoční vlně.

Po letech pobytu ve zdravém a silném těle se cítíte tak dobře, že to má zásadní vliv na vaši náladu i vnitřní pohodu. Věřím, že by to mohl být lék pro mnoho lidí, kteří jsou negativní a zapšklé existence. Mě sport a práce s tělem naučili mít rád sám sebe a umět se ze sebe radovat. A myslím si, že kdo dokáže takto vnímat sebe a zvykne si na to, dostane se do té optimální vnitřní pohody, díky které může být skvělým i ve vztahu k lidem okolo sebe, naučit se dávat, oceňovat a podporovat a mít zdravé, silné a plnohodnotné rodinné a partnerské vztahy.

Jak se dostat po závodě zpět do formy?

Když je vybudovaný velmi silný základ a tréninkové objemy, tak je ideální co nejvíce závodit nebo tvrdě intenzivně trénovat a dostatečně odpočívat mezi. Po závodě se právě v průběhu odpočinku dostáváme do formy, protože tělo se adaptuje na zátěž a posouvá výkonnost nahoru. Samotné závody jsou skvělý stimul pro budování top formy, ale musí tam být ten základ. Pokud vás jednodenní závod položí na několik týdnů, tak vaše základní kondice je zatím ještě na minimu.

Závěrem by mě a čtenáře zajímalo, jaké jsou tvoje nejbližší budoucí cíle a kam míříš profesně i sportovně?

Před dvěma týdny jsem poprvé závodil v Itálii na závodě světové série UCI a podařilo se mi na první pokus nominovat na zářijové amatérské silniční mistrovství světa ve Varese. To je jeden z hlavních vrcholů sezóny a vzhledem k profilu trati, která by mi měla sedět mířím vysoko. Hodně mě to motivuje do přípravy a udělám co bude v mých silách, abych měl šanci se porvat o duhový dres. Vítězství by byl sen a věřím, že to je reálný cíl. Jinak věcem nechávám přirozený vývoj a ruku v ruce s tím, jak se mi bude dařit výkonnostní růst a výsledkově v závodech, tak budu uvažovat nad svýma možnostma a jak to celé pojmout na příští sezónu. Snem by bylo určitě to dělat na profesionální nebo poloprofesionální úrovni, abych tomu mohl dát víc času s klidným svědomím.

Ten model ovšem musí být zdravý a vyvážený. U nás je problém, že lidé, kteří se tím živí, tak většinou se pohybují na naprostém minimu a jsou tak velmi závislí a negativně se to projevuje na jejich vztahu k tomuto krásnému sportu. Pohybovat se na hraně existence vytváří velké napětí a vždy je nějaký člověk nad vámi (šéf týmu, trenér), který má na vás velkou páku a vy žijete v neustálém stresu. Na top profesionální úrovni, když má závodník několik set tisíc až milionů euro ročně, tak toto už tam nevzniká.

Ti lidé jsou zajištění, mají svoji cenu a mohou to dělat s láskou. I když tlak a ambice jsou obrovské. Pokud bych bral pět let milion euro ročně a byl zajištěný, tak v případě, že by se ke mě někdo začal chovat nelidsky a velmi nepřátelsky, tak mohu s klidným svědomím spolupráci ukončit a zařídit se jinak. Ti lidé to vědí a panuje tam větší respekt a úcta. U nás bohužel je větší prostor pro vykořisťovatelský model a já se rozhodně do takové situace nikdy dostat nechci. Obzvláště po třicítce už nemáte nic takového zapotřebí.

Člověk musí mít prostor zachovat si svoji hrdost a důstojnost. Elementární je mít základní klid a pohodu a dělat sport na sto procent, ale s láskou a nadhledem. Pokud jako bonus člověk může od nějakých partnerů a sponzorů nebo v rámci působení v dobře zajištěném týmu za to brát peníze, tak je to skvělé, velmi motivující a férové za dřinu a čas, který tomu dáte. Pokud by se na tom ale člověk měl stát závislý, tak by nabídka musela být na české poměry skutečně velmi nadstandartní.

Ve své trenérské profesi mám ten pocit, že se pohybuji nějakých pár let na samém vrcholu a snažím se si to užívat a sklízet ovoce za tvrdou práci, kterou jsem tomu po tolik let dával. Člověk se dlouho vzdělává teoreticky a prakticky a to kam jsem dozrál mi dává velmi dobrý pocit a tu práci si umím užívat. V poslední době se dost rozvíjím v oblasti cyklistického tréninku a pár velmi zajímavých lidí vedu.

Jsem spokojený s tím, jak se nám daří a kam jsem je dokázal posunout. Je to směr, který mě baví a kterým budu směřovat. Umím sdílet radost z úspěchů v závodech a výkonnostního růstu s lidmi, které vedu. Je tu pro mě velká výhoda, že tuto práci mohu dělat odkudkoliv přes telefon a počítač, takže mohu třeba trénovat v zimě ve Španělsku a zároveň nepřicházet kompletně o možnost pracovat jen kvůli tomu, že nemohu být fyzicky v Praze. Mám pocit, že to má potenciál mi dát víc svobody, což je nyní pro mě ohromně cenné.

Pokud vás zaujal můj příběh a chcete sledovat mé kroky v restartu cyklistické kariéry, ale i cenné informace z tréninků a mé pocity, které prožívám na této cestě, tak dost věcí sdílím přes Instagram na svém profilu.

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here