Martin Gabla před několika měsíci vyhrál naší soutěž o startovné na Livigno ICON Extreme Triatlon. Na začátku záři se pak i postavil na start. Zkusil obstát v mezinárodní konkurenci a zdolat 3,8 km plavání, 200 km jízdy na kole přes pět pasů Švýcarska a Itálie a dokončít 42,2 km běhu s převýšením 1500+ v překrásné přírodě v okolí Livigna. Martin Gabla není žádný zelenáč a do čeho šel moc dobře věděl, v minulosti totiž zdárně dokončil jedny z nejtěžších extrémních ironmanů (nejen v Evropě) a to švýcarského Swissmana, nebo skotského Celtmena. Martin má rád život a všechny jeho slasti i nástrahy. Země je pro něj jedno obrovské hřiště, na kterém se může parádně vyblbnout. A tento citát vystihuje jeho postoj k životu i sportování: „Když víš co v životě hledáš, jdeš najisto! Nemá chvilku klidu, stále musí být „v akci“, něco vymýšlet a konat. Raději dvě akce najednou, než žádná. Když všichni odpočívají, on jde znovu na to”.
Můžeš se Martine našim čtenářům představit? Víme totiž, že ti nejde výborně pouze triatlon…
Pokud bych měl vybrat jedno slovo, které by mě nejlépe charakterizovalo, bylo by to asi „stobojař“(smích). Kdyby se vymyslelo Mistrovství světa ve stoboji, možná bych ho i vyhrál Mám rád sporty, které zahrnují několik aktivit. Proto jezdím triatlony, závodím v paraski (kombinace obřího slalomu na lyžích a parašutismu v přesnosti přistání), ale věnuji se třeba i motorovému paraglidingu. V jednom období mého života jsem zase hodně surfoval. Baví mě také motoristické sporty, dříve jsem byl naprosto posedlý motorkami. Do stoboje bych ale nezahrnul pouze sporty, přidal bych i hudbu. Třeba hraní na bubny, kytaru, basu, .. Ne že bych byl ve všem dokonalý, to vůbec ne, ve všem bych ale nasbíral nějaké ty bodíky.
Sportování máte v rodině?
Ano i ne. Můj táta za mlada vrhal koulí, teta byla kaskadérka a stále má karavan v Nechranicích kam jezdí surfovat. Mě se ten sport ale vyloženě trochu vymkl z ruky (smích).
Jak ses vůbec k triatlonům dostal?
Tak nějak jsem cítil, že by mě mohl triatlon bavit. Je to už možná 15 let co jsem jel svůj první triatlon, Xterru v Hluboké nad Vltavou. Při závodě jsem myslel jsem že tam zemřu, protože jsem jel jak o závod, což byla chyba. Závod jsem ale dokončil a v cíli se jak se patří rozbrečel, že jsem to dokázal. Začal jsem pak jezdit na závody pravidelně, protože mi přišlo super, když Vám někdo řekne co a jak kde dělat, postaví pro Vás trať a vy si to pak pěkně projedete a užijete. Nemusíte nic vymýšlet a máte o zábavu postaráno. Prostě skvěle strávené víkendy. A tak v podstatě beru i dnes.
Pojďme se ale pobavit o Livigno ICON Extreme triathlon. Kdybys měl použít jednu větu, co bys o závodě řekl?
ICON Extreme triathlon je závod, který vymyslel nějaký italský masochista bez špetky soudnosti . Pro mě je to jedno velké dobrodružství nabízející nejvíce zážitků během jednoho dne .
Všechny tyto extrémní závody “nelze realizovat” osamoceně, protože na trase nejsou občerstvovací stanice. Jak velkou roli hraje support a k čemu je potřeba?
Support s Vámi prožije celý závod. A nejen závod. Účastní se i příprav co se týče plánování a logistiky závodu, musí se naladit na tempo závodníka, musí vědět jak mu pomoci s doplňováním nezbytné energie, atd. Nezdá se to, ale člen support teamu (jeden nebo i více členů) maká celý den s Vámi a i když pak se závodníkem běží třeba jen druhou půlku maratonu, je po závodě stejně unavený jako vy. Každý support cítí za svého závodníka obrovskou zodpovědnost, protože udělá-li někde chybu, může to stát závodníka nejen čas a umístění, ale i ztrátu energie, které zrovna nemá moc nazbyt.
Jaký je zásadní rozdíl mezi Ironmanem a extrémním dlouhým triatlonem jako byl ten v Livignu?
Je to zejména náročný profil trati a tím pádem čas strávený na trati a množství potřebné energie, kterou vydáte a musíte pravidelně doplňovat. Voda měla o 10C méně než je při Ironmanu obvyklé a plavalo se za úplné tmy ve vysoké nadmořské výšce. Kolo mělo velké vertikální převýšení (5000m) a bylo o 20km delší než je standartní trať 180km. Běh byl veden z více než poloviny v terénu s celkovým převýšením 1400m a cílem ve výšce 3000m. ICON triatlon v Livignu se dá opravdu označit za extrémní právě díky náročnosti jednotlivých disciplín. Nerad bych to ale nafukoval, protože existují i mnohem extrémnější závody.
Vstávat si musel už před čtvrtou hodinou ranní, co se ti v těchto chvílích honí hlavou…
Ráno už se mi toho hlavou moc nehoní. Jsem tak nějak smířený s tím, co mě čeká a současně mě to i tam někde v hlouby duše vzrušuje. To je asi trochu úchylný, ale je to tak. Proto to vlastně asi dělám. Strach možná člověk trochu má, protože každý závod je jiný, neozkoušený a nikdy si nemůžete být jisti, co s Vámi takto náročný profil trati v závodním tempu udělá. Já se ale na tento typ závodů vždy hodně těším, protože je to jedno velké dobrodružství. Jinými slovy, ráno jsem byl docela v klidu. Těšíl jsem se, až skočím do vody a začnu se přibližovat k cíli.
Plavalo se v docela relativně teplém jezeře v Livignu, jak sis užil 3,8km plavání v “naprosté tmě”?
„Relativně teplých“ 15°C bylo osvěžujících a plavalo se skvěle. Nikdy před tím jsem se při každém nádechu nekochal pohledem na hvězdy a potemnělé vrcholky hor všude kolem. Měl jsem trochu problémy s orientací, protože otočné bojky svítily stejně jako doprovodné loďky a kajaky záchranářů, takže jsem toho naplaval trochu více. Z vody jsem i přesto vylezl na 4. místě, což mě jako „neplavce“ hodně překvapilo.
Pak už následovalo “jen” 200km na kole se skoro 5000+ převýšením přes pět pasů Itálie a Švýcarska, jak moc to bolelo? (mezi těmito pasy bylo i Passo Stelvio s profilem 27km+ a průměrným 7,4% stoupáním) .
Kupodivu to zas tak nebolelo. Na kole jsem jel spíše zadrženě, zbytečně moc jsem nešílel a nehonil se, protože Vás po kole stále čeká 42km maratonu v horách. Neustále jsem doplňoval energii, pil a hlavně se kochal přírodou a nádhernými výhledy, což mně dodávalo asi úplně nejvíce energie stejně jako adrenalin při nekonečných sjezdech. Paso Stelvio už trochu bolelo, to přiznávám, ale vrcholových 30 kliků na rozbití stereotypu ze stále stejného pohybu na kole mě dostalo zpět do formy (smích). Kolo jsem dojel na 9. místě.
Jak se potom dá běžet horský maratón s převýšením 1500+, to nám prostě hlava nebere…
Do běžecké části dlouhýchch triatlonů vždy vstupuji se stejnou metodou: „Rozběhni to, dodržuj pitný režim a drž tempo dokud to jde.“ Již začátek běhu byl opravdovou lahůdkou, kdy prvních 7km vedlo z prudkého kopce po kamenech a lesních cestičkách. Naprosto ideální terén na zotavení nohou po cyklistické části. Poté následovalo asi 20km relativní roviny po asfaltu a šotolině. Zbylých 13km pak už vedlo nahoru, nahoru a nahoru až do výšky 3000m nad mořem. Tuto poslední horskou sekci si se mnou dosyta vychutnal i můj support běžec Martin Roman, za což mu tímto moc děkuji, že to se mnou dotáhl až do cíle. Běžeckou část se mi povedlo běžet druhým nejrychlejším časem, z čehož jsem měl v konkurenci 50 borců ze 14ti zemí světa opravdu velkou radost.
V přibližně polovině trati vidí závodník “konečně” svého parťáka, měls radost?
Tak trochu otázka na tělo. Samozřejmě jsem byl rád, že už nemusím funět sám, protože několik závodníků jsem předběhl a na dohled z rychlejších závodníků zatím nikdo nebyl. Na druhou stranu si rád běžím své tempo a tím, že někdo běží s Vámi se chtě nechtě snažíte trochu přizpůsobit. Nakonec ale převládlo mé sobecké já a Martin se musel přizpůsobit mně. Pravdou ale zůstává, že v horách a v těžkém terénu, kdy je závodník po celém dni dost vyčerpán, se support opravdu může hodit. Takže ještě jednou velké díky Martine. Stejně tak znovu velké díky Lukášovi a Pepovi, kteří se mnou absolvovali předešlé extrémní triatlony.
Co člověk cítí v cíli po takovém závodě? Byl tento závod v nečem jiný, než ty, cos doposud absolvoval?
Uvolnění. Poslední kilometry je člověk opravdu napnutý, vydává ze sebe vše co má. Jakmile přijde moment, že už „nemusíte“ napětí se ve Vás rozlije. Tělo je z toho momentu trochu v šoku, protože předešlých 15 hodin makalo a najednou nic. Chce se Vám brečet, jste šťastní a jakoby omámeni. Tady doslova a do písmene, nedostatek kyslíku už byl znát. A v čem byl tento závod jiný? Plavání ve tmě ve vysoké výšce, kolo s takovým vertikálním stoupáním které byste si normálně nedovolili v jednom dni nikdy ujet a maraton s cílem na vrcholku hory ve 3000m řadí tento závod mezi ty nejnáročnější, co jsem kdy jel. Stejně jako ostatní závody mě ale nabil natolik, že mi přijde, že zvládnout se dá opravdu vše, co si člověk umane.
Jak se ti po takových závodech spí… byla oslava?
Člověk je z celého dne rozhycovaný, takže to chvíli trvá než usne. Slavili jsme s mým supportem a krásnou slečnou číšnicí v hotelu. Pil jsem vodu a raději nejedl nic, protože i žaludek si po takovém dni rád odpočine.
Krajina v okolí Livigna a blízkého Švýcarska je naprosto úchvatná. Má člověk vůbec čas se při závodě “kochat”?
Má. A o tom to právě je. Při těchto náročných závodech je prostě na vše víc času, nemůžete jet úplný „šrot“, jinak byste se nedostali do cíle. A právě to se mi na těchto závodech líbí především. Závodit v tak nádherných místech a mít přitom čas si to užít.
Tušíš, kolik si toto při závodě snědl a vypil?
Nemám to přesně spočítané, ale když jsem si večer před závodem vše připravoval, můj support Martin mi řekl, že je to jak kdybych jel někam do hor na 3 dny. Po závodě mi nezbylo nic (pozn. supportu – Martin snědl něco jako, celou pizzu, sušenky, sedm gelů při běhu, pár energetických tyčinek, 2l coly, sedm bidonů iontového nápoje, oříšky, tři tousty s avokádem a tři tousty s nugetou, tři banány, jablko…).
Trénuješ v podstatě celoročně… poraď našim čtenářům, jak je možné něco takového (třeba v příštím životě absolvovat)…
Sportujte pravidelně, trénujte naplno. Každá odtrénovaná hodina musí stát za to! Tréninky si vymýšlejte pestré, ať Vás to baví. Udělejte si dost času na odpočinek a nestresujte se závodem. Děláme to přece pro radost. Následujte své srdce, poslouchejte své tělo a jděte si za svým cílem.
Dokončit závod ti trvalo přes 15h, opravdu si nikdy neřekl “toho trápení a bolesti je už dost”?
Ne, ani jednou. I když v cíli jsem byl hodně rád, že už nemusím běžet dál.
Nakonec jsi skončil v porovnání se závodníky ze 14ti zemí na neskutečném pátem místě. Čekal jsi tak dobré umístění?
Vím jakou mám zrovna formu a jaký výsledek mohu očekávat. Nikdy ale nevíte, kdo se s Vámi postaví na start. Přál jsem si umístit se v první půlce startovního pole, přeci jenom na tyto závody nejezdí žádné ořezávátka. Páté místo mě ale opravdu hodně překvapilo a tak trochu tomu stále nevěřím.
Kde jste byli ubytovaní a co se ti na tomto horském středisku nejvíce líbilo?
Kdo zná Livigno, netřeba mu cokoliv popisovat. Livigno je zkrátka rájem uprostřed italských Alp. Vždy, kdy jsem v Livignu byl, tak tam bylo krásně a nyní tomu nebylo jinak. Ubytovaní jsme byli uprostřed Livigna mezi nádhernými kopci a jen kousek od startu závodu. Vše tedy bylo naprosto ideální a já děkuji všem, že jsem se mohl tohoto závodu účastnit, všem co mi drželi palce a společnosti Mazda za zapůjčení support vozu.
Chcete-li se s Martinem Gablou někdy osobně setkat, můžete si s ním zasportovat na tréninku Boot Campu
