Běhání je sport, který se ochotně kamarádí s magickými hranicemi. Zatímco zástupy rekreačních běžců sezónu co sezónu svědomitě potí krev ve snaze natrénovat na desítku pod čtyřicet nebo maraton pod tři, atletická veřejnost tu živěji, tu méně živě spekuluje, kdy a zda vůbec padne některý extrémnější, byť v jádru stejně arbitrární milník.
Půlmaraton za hodinu už nějaký ten pátek nikomu dech nevyrazí, a v posledních letech logicky nazrál čas k ne zcela abstraktním úvahám o maratonu za dvě hodiny – už také existují projekty, které prostřednictvím „svých“ běžců tento čas plánují vzít útokem (v současné době jsou alespoň tři – Sub2Hr a projekty firem Nike a Adidas). Loni též na téma dvouhodinového maratonu a vůbec překonávání podobných rekordů vyšel v USA poučný titul Two Hours od Eda Caesara. Možná už brzy si budeme přilepeni k webovým přenosům nervózně ohryzávat nehty a sledovat, jak se několik Východoafričanů přibližuje ke kýženému času s jedničkou na začátku.
Než se ovšem rozhoří debaty o tom, co kromě adrenalinu a kyseliny mléčné koluje dokonale vytrénovaným kardiovaskulárním systémem dotyčných borců nebo kolik má toto ještě společného s řeckými posly a baronem de Coubertinem, nezaškodí si připomenout, jak svět prožíval podobné snažení o pár desítek let dřív. Překonaných magických hranic bylo víc (vlastenci vzpomenou na slavnou Zátopkovu dvacetikilometrovou hodinovku z roku 1951), ale asi nejpozoruhodnější byl boj o to, kdo prvně urazí po svých jednu míli za čtyři minuty (navíc jsme si tuto událost mohli připomenout před dvěma lety, kdy sir Roger vydražil svoje vítězné, vlastnoručně opilované tretry za solidních 266 500 liber).
Právě o tomto soupeření napsal před třinácti lety americký spisovatel Neal Bascomb knihu The Perfect Mile. Skočme tedy rovnýma nohama do padesátých let, kdy díky nástupu televize teprve vznikal koncept atletické celebrity, kdy byla sportovní utkání důležitou součástí budování poválečných národních identit, do blahých časů, kdy se za potenciální zhoubu férové atletiky ještě nepovažoval doping, nýbrž vodiči a profesionalismus. Po olympijských hrách v Helsinkách se k mílovému rekordu Gundera Hägga z roku 1945 (4:01,4) začínají rychlými krůčky přibližovat tři mladí mílaři: Wes Santee z Kansasu, Angličan Roger Bannister a Australan John Landy.
Všichni musejí skousnout řadu neúspěchů a ani jeden nevede extra poklidný život: navenek suverénní Santee musí uhýbat zprvu pěstem a farmářkám slabošského otce, následně klackům, které mu vytrvale hází pod nohy amatérská atletická unie. Bannister, student medicíny z Oxfordu, se snaží dostát už tenkrát skomírajícímu ideálu gentlemana, v jehož životě je vrcholový sport pouze součástí harmonického celku (a snad se mu to s vypětím sil i daří, ačkoli se rozhodně nedá tvrdit, že by usiloval o vítězství méně zarputile než jeho sokové). Landy v Austrálii nemá pořádné zázemí a po nocích absolvuje osamělé tréninky inspirované zátopkovskými metodami.
Byl-li souboj tří atletů s časem napínavý ve skutečnosti, stejně šťastný je i jako téma knihy. Hlavní protagonisté jsou povahově odlišní, ale spojuje je disciplína a obrovské odhodlání, a přinejmenším v knize vystupují jako veskrze sympatičtí hoši. Čtenář si tak mezi dravým Santeem, přemýšlivým Landym a vědecky postupujícím Bannisterem může vybrat svého koně, ale v zásadě lze úspěch přát každému z nich (výsledek je samozřejmě znám – a kdyby náhodou někomu znám nebyl, odkazuji na spoiler v úvodním odstavci). Jako bonus se dočkáme také závěrečné konfrontace, „míle století“, která je snad ještě dramatičtější než předchozí boj o vteřiny.
Kvalita textu pochopitelně nevychází jen z námětu – zásluhu na ní má především Bascomb, který je nejen dobrý stylista, ale také se mu povedlo příběh strukturovat tak, že se v něm ani průměrně pozorný čtenář neztrácí a nenudí se – navzdory nevyhnutelným skokům v místě a čase. Do hlavního příběhu autor tu a tam začleňuje vsuvky o souvisejících kapitolách běžeckých dějin, leckdy poměrně zábavné. Dočteme se třeba o
populárním tréninkovém režimu z roku 1813, v rámci nějž měli atleti snídat nedopečený biftek s okoralým chlebem a zvětralým pivem a v pravé poledne půlhodinu ležet v posteli svlečení donaha. Dále dostává prostor nevyčerpatelný generátor bizarních příhod, svérázný australský trenér Percy Cerutty, který nejraději chodil jen v trenýrkách, vyvinul vlastní sportovně-životní filosofický směr a pravidelně přiváděl svoje svěřence (k nimž patřil ze začátku John Landy a později Herb Elliott) k vynikajícím výkonům i na pokraj zoufalství. Docela přirozeně se knihou mihne většina velkých jmen tehdejší atletiky. Stačí letmo nahlédnout do závěrečných poznámek a je jasné, kolik si autor musel dát práce s rešeršemi, zahrnujícími rozhovory se samotnými protagonisty; zde nezbývá než smeknout tvídovou čapku či kovbojský klobouk (podle toho, kterému z hrdinů fandíme).
Dokonalá míle je chytře napsaná kniha a vedle samotného souboje o přelomovou míli hezky přibližuje i poválečné období a to, co tenkrát čtyřminutové prvenství znamenalo. Připomeňme, že začátkem padesátých let také kulminovaly pokusy o první výstup na Everest – podobné úspěchy působily pro Spojené království, jež značně utrpělo druhou světovou válkou a jehož impérium se povážlivě scvrkávalo, jako velmi potřebné povzbuzení národní morálky.
Není třeba se tu pouštět do obšírného srovnávání se zmiňovaným dvouhodinovým maratonem – základní rozdíly jsou nasnadě. Ale ať se srovnáním nebo bez něj: kdo chce zavzpomínat na slavné rekordy minulosti, jejichž nejostřejší hrany milosrdně obrousila desetiletí, bude těžko hledat lepší společnost než Bascomba a jeho tři mílaře.
Kniha Neala Bascomba s názvem The Perfect Mile: Three Athletes, One Goal, and Less Than Four Minutes to Achieve It vyšla poprvé v roce 2004. K sehnání je v anglickém originále.
První čtyřminutová míle v podání Rogera Bannistera
Legendární závod přezdívaný Miracle Mile
