Jan Oppolzer absolvoval svůj první železňák v roce 2010 na Lipně. V letošním roce ukončil nadvládu “neporazitelného” Petra Vabrouška (po dlouhých 18 letech a 35 podnicích) a usedl na pomyslný český železný trůn. Na plné Ironmanské trati (3,8 km plavání, 180 km cyklistiky a 42,2 km běhu) se dokázal na Austria Triathlon Podersdorf dostat až na neskutečný čas 8:15:39. Příští rok by se rád dostal na Ironman na Havaji.
V šesti letech tě prý dokázaly přeprat i holky. Dokázaly tě tehdy i předběhnout nebo přeplavat?
Přeprat na judu, kam jsem chodil na prvním stupni základní školy, mě holky opravdu dokázaly. Byly mnohdy vyšší než jsem byl já, takže měly samozřejmě i více síly. Často mi tedy nezbývalo nic jiného než třikrát plácnut rukou o zem a dát tak najevo, že se vzdávám. Předběhnout mě už ale naštěstí nedokázaly. Co se týče plavání, tak to nemohu posoudit. Tehdy jsem uměl plavat stylem, že by mě asi každý plavecký trenér označil za neplavce.
Začal jsi běhat až poměrně pozdě a to v roce 2009, když jsi poznal trenéra Honzu Jakubíčka. Viděl v tobě už tehdy velký talent?
Když jsme se poznali s Honzou, tak jsem jen jezdil na kole a běhat jsem teprve začínal. S během jsem začal, když jsem neměl dostatek času, abych vyrazil na kolo, ale cítil jsem, že potřebuji nějaký pohyb. Tehdy mi stačilo 5 až 6 km a takový půlmaraton byl za hranicí představitelnosti. Jsem si jistý, že tou dobou ve mně Honza žádný talent vidět nemohl.
V rodině máte na maratonskou vzdálenost zaběhnutý neskutečný čas 2:36. Geny tedy zafungovaly?
Ano, maraton za 2:36 zaběhl strýc Petr Oppolzer a už je to pěknou řádku let. Jestli nějaký „vytrvalecký gen“ máme v rodině, to ale opravdu netuším. Je ale pravda, že už od malička jsem byl vytrvalec. Jak se běžely sprinty, dostával jsem pěkně na frak, ale jak se běžel kilometr nebo patnáctistovka, tak to už byla moje parketa. Z nějakého vyšetření, které probíhalo před lety na Czechmanovi, jsem se dozvěděl, že mám geny, které mají i dobří vytrvalci, tak na tom asi něco bude. V každém případě geny nebo talent, ač určitě hrají nezanedbatelnou roli, jsou stále jen částí úspěchu. Zbytek je trénink a samozřejmě odpočinek, bez kterého se člověk dostane v lepším případě do chronické únavy a v tom horším do ordinací doktorů.
V 6 letech jsi prý byl dokonce schopný ujet na kole 80 km Českým rájem a Jizerskými horami. S kolem tedy nebyl problém?
Ne, s kolem problém určitě nebyl. Na kole jsem prožil velký kus dětství. Přišel jsem ze školy, vzal jsem kolo a jel za kamarády. Bylo jedno, jestli jsme šli hrát fotbal nebo lézt po stromech, téměř vždycky jsem přijel na kole. Na kole jsem se také mnohokrát rozbil, dokonce mě pak museli při sešívání držet rodiče a sestřička, když jsem se po skoku na svém BMX 20 zakousnul do řidítek.
Kolika kachličkami ses musel proplavat, abys srazil svůj první čas z Lipna 12:41 více než o čtyři hodiny?
V první řadě pomohlo pořídit si neoprén, protože při prvním triatlonu jsem bez něj ve vodě na Lipně promrznul takovým způsobem, že mě museli odvést pod horkou sprchu a tam mě zhruba půl hodiny rozmrazovat. Každopádně když jsem začal skutečně plavat pod dohledem plaveckých trenérů (nejvíce práce do mě investoval Pavel Mužíček a Zuzka Součková) a začal jsem plavat 4x týdně, tak počet kachliček výrazně vzrostl. Ovšem více než plavání se podařilo vylepšit běh a zejména cyklistiku, v níž výrazně pomohlo i pořízení časovkářského speciálu.
Za sedm let ses dokázal dostat na českou špičku. Můžeš nám to nějak vysvětlit? To je přece neskutečně!
Tak tohle vysvětlit určitě nedokáži. Sám tomu občas stále nemohu uvěřit. Částečně v tom hrají roli určitě genetické předpoklady, ale nejdůležitější je vhodný trénink a samozřejmě kvalitní odpočinek, regenerace a pravidelný dostatečný spánek.
Filip Ospalý je jeden z deseti lidí na světě, kteří dali celého Ironmana pod osm hodin, myslíš že srazit těch 15 minut se ti ještě povede a budeš ten jedenáctý do party?
Člověk by si měl dávat velké cíle, ale já si zrovna takovýto cíl rozhodně nedávám. Trať v Podersdorfu, kde mi k 8hodinové hranici chybělo necelých 16 minut, je extrémně rovinatá (převýšení 170 metrů na celé 180km trati), nefoukal vítr, bylo pod mrakem a kolem 18 stupňů, tedy naprosto ideální počasí, a závod mi neuvěřitelně sedl. Nějakou tu minutku jsem ztratil na záchodě… ale myslím, že dostat se pod 8 hodin je pro mě nepřekonatelná meta. Abych řekl pravdu, tak prolomit 9 hodin pro mě byl opravdu velikánský cíl a nesmírná odměna za poctivý trénink. Že se dostanu pod 8.30 by mě nenapadlo ani v nejdivočejších snech. Ale pod 8 hodin? Ne, nemyslím si, že je to v mých silách. Nevím, kdo všechno zvládl ironmanskou trať pod 8 hodin, ale předpokládám, že to byli všechno profesionální sportovci, kteří se sportu věnují od útlého věku. Plavání už nikdy nedotáhnu tam, kam bych potřeboval, abych se s časem vešel pod 8 hodin. Podobně je to s cyklistikou. A vlastně je to vůbec důležité zajet pod 8 hodin?
Má Honza Oppolzer čas na něco jiného, než na trénink a normální práci? (pozn. redakce Honza je developer).
Ano, má (smích).
Kolik toho přes týden naplaveš, naběháš a najedeš na kole? Ten objem musí být asi neskutečný…
Naopak, ten objem je úplně skutečný. Od té doby, co mě trénuje Honza Jakubíček, tak časově i objemově natrénuji o něco méně, ale o to kvalitněji. Plavu 4x týdně a uplavu kolem 15 km. Běhám 3x až 5x týdně a uběhnu kolem 50 až 60 km. Na kole jezdím 3x až 5x týdně a ujedu kolem 200 až 250 km. Když do toho vložím ještě nějaké cvičení (posilování, TRX, …) a nějakou regeneraci, tak mi ještě musí zbýt čas na práci a spánek.
Poslední závod jsi tento rok šel DoksyRace. Jak sis ho užil?
Závod jsem si užil náramně. V plavecké části jsem sice na poslední bójce trochu zaostal a už se nedokázal dotáhnout do skupiny, se kterou jsem plaval od startu, ale i tak se mi plavání celkem povedlo. Cyklistiku jsem zejména v prvním okruhu ze tří jel ostřeji a zkoušel smazat nějakou ztrátu na čelo závodu, což se povedlo s výjimkou prvního Tomáše Martínka a druhého Lukáše Krpce, kteří mi naopak ještě trochu ujeli. Následný běh byl ze začátku po svižnější cyklistice očistec, ale podařilo se mi rozběhnout se. Přestože jsem musel v běžecké části upravit běžecký krok, abych se vyhnul riziku křečí, závod jsem si nakonec dokázal krásně užít. Krásný závod (až na rozbitou část na cyklistické části, která už je odfrézovaná a příští rok už bude mít nový asfalt) za krásného počasí se skvělou partou lidí a známých tváří okolo trati… Takový závod si člověk prostě nemůže neužít!
Na příští rok más v termínovce naplánovaný Boboloppet a Jizerskou 50. Takže se tě máme bát nejen na triatlonech, ale i v bílé stopě?
Mě se nikdo bát nemusí, nekoušu (smích). Na běžky vyrážím velice rád, mám to od rodičů kousíček do Bedřichova, ale nemyslím si, že bych jakkoliv ohrožoval běžkaře. Je to úplně jiný pohyb, techniku sice nějakou mám, ale rozhodně to není na nějaké závodění s pokusem o atak na bednu. Boboloppet jedu, protože to je krásná 90km šílenost a jede se i po tratích, které se normálně neudržují, takže o to je to větší zážitek. A na Jizerskou 50 jsem se nechal přesvědčit od Pavlíny Švadlenkové, která společně s Romanem Malivánkem totálně rozmetala moji sérii výmluv, proč Jizerskou 50 nepojedu, takže mi nezbývalo než sklapnout a poslušně se přihlásit.
Prý bylo kdysi celkem normální druhou polovinu maratónu odchodit. Taky se občas projdeš? (smích).
Naposledy jsem se prošel na Slovakmanovi v roce 2014. Přepálil jsem tehdy kolo a v polovině maratonu jsem chtěl závod vzdát. Pak jsem si ale uvědomil, že by to byla velká chyba a nějak jsem sám sebe přesvědčil, abych se rozeběhel a běžel až do cíle.
3,8 km plavání, 180 km na kole a maratonská vzdálenost, kterou umíš běžet pod úžasné 3 hodiny. Můžeš to prosím našim čtenářům, co triatlon nedělají, nějak vysvětlit?
To se těžko vysvětluje, to se musí zažít. Má to jediný háček, nedá se s tím pak seknout. Stanete se zkrátka pacienty. Znám jen dva lidi, kteří absolvovali dlouhý triatlon a už se ho účastnit nechtějí. Je to vážně jako droga. Plavání je taková zahřívačka, je to nejkratší část závodu a člověk je ještě svěží a plný energie. Kolo už umí být dost náročné. Zejména když fouká vítr anebo na rovinaté trati, kdy se ze sedla téměř vůbec nezvednu a ke konci cyklistiky už netuším, jak si na to sedlo vlastně sednout, to se pak na ten maratón vysloveně těším. A běh, protože to je má nejsilnější a nejoblíbenější disciplína, ten si umím většinou užívat plnými doušky až do cíle.
Přijde na tebe během závodu hodně krizí, kdy si řekneš něco ve stylu “co tady sakra dělám”?
To překvapivě ne. Spíš se mi stane, že mi probleskne hlavou myšlenka jako např. v Doksech: „Hele, to druhé místo není tak špatné, nežeň se tolik.“ Jenže pak si uvědomím, že bych si vyčítal, kdybych do závodu nedal všechno. Závody si i tak opravdu užívám. Neumím si představit, že bych obětoval takové množství času a energie na trénink, peněz na vybavení a pak se na závodě ještě trápil namísto toho, abych si závody užíval.
Víme, že jsi před rokem začal s veganskou stravou, pokračuješ v ní dál a jak moc ti to změnilo přípravu a závodění?
Nálepku vegana bych si určitě nedal. Med nepatří do veganské stravy a já med jím. Nicméně ne vždy mohu jíst tak, jak bych si přál. Když jím doma, tak je to bez problémů. Když jdu v Praze na oběd, tak to je také jednoduché. Horší je, když jsem někde pryč, třeba na služební cestě anebo někde na závodech. Tam není vždy možnost (případně čas) připravit si vlastní jídlo. Ale obecně si myslím, že mi nejvíce pomohlo to, že jsem přestal jíst v tradičních restauracích. Zejména odpolední běžecké tréninky mi teď přijdou výrazně příjemnější, když už mám vytráveno a neleží mi v žaludku knedlíky.
Děláš si před závody superkompenzaci. Můžeš o ní něco našim čtenářům prozradit?
To je už taková součást mé předironmanské přípravy. Jednou se mi povedlo Honzu Jakubíčka přesvědčit, že do toho opravdu jít nechci. Ale pak jsem se jednou rozhodl to vyzkoušet a nelitoval jsem. To třídenní trápení, kdy absolvuji těžké dlouhé tréninky a nesmím jíst žádné sacharidy, dost pomůže i psychicky. Vždy se uklidňuji: „Počkej přístí víkend… PROJÍŠ se do cíle!“ Není to žádná věda, o superkompenzační dietě je plno informací na Internetu. Mám vždy předepsanou plnou 7denní variantu.
Jak Honza Oppolzer relaxuje? (pokud tedy má na relax vůbec čas).
Vířivka, sauna, masáž, meditace, dlouhý spánek. To je základ. Bez odpočinku by to nešlo. Ten spánek je u mě dost klíčový, standardně potřebuji kolem 8 hodin, když mám během sezóny těžké tréninky, tak klidně spím i 9 hodin. Nejdéle však spím druhý den po Ironmanu. To většinou zvládnu i 11 hodin.
Pravděpodobně nejlepší současný traitlet Jan Frodeno a jeho čas 7:35. Co na to říct? (smích).
Absolutní respekt! Můj čas na stejné trati byl 8:50. Když někdo trénuje od malička, má vlohy a ještě super podporu, tak to stejně neznamená, že něčeho takového dosáhne. Frodeno je prostě neuvěřitelný borec.
Víme, že miluješ kočky. Už si konečně nějakou domů pořidíš, nebo je budeš jenom likovat (smích).
Jedna kočka je málo, co by dělala doma sama? Takže si budu muset pořídit asi dvě (smích).
Na všech závodech, ale i mimo ně, jsi nesmírně skromný a usměvavý a nemáš problém se zastavit a třeba s nečím poradit. Kde se v tobě tahle radost bere?
Když jsem před 6 lety začal s triatlonem, tak mi také všichni vycházeli vstříc, radili mi, dělili se o zkušenosti a tak dále. Nemám důvod si něco nechávat pro sebe, rád pošlu dál to, co mi nabídli jiní. Navíc když někdo sportuje, tak mi prostě přijde fajn podělit se o to, co vím, aby to dotyčný mohl využít i u sebe, zlepšil se a měl tak ze sebe lepší pocit. Myslím si, že tohle je také značná motivace do dalšího tréninku, když se člověk podělí o své zkušenosti.
Jaké máš plány (nejen) do budoucna kromě Havaje? Bude z tebe další Petr Vabroušek?
Plánuji hlavně zůstat zdravý a užívat si pohyb. Ale z těch sportovních plánů, nebo lépe řečeno snů, je to určitě příští rok Havaj. Dál se v triatlonu určitě nekoukám. Nebo jinak, existuje v triatlonu něco ještě lákavějšího než Havaj? Různé šílenosti jako Ultraman atd. mě opravdu nelákají. A další Petr Vabroušek ze mě rozhodně nebude. Kdybych se pokusil jet 7 ironmanů v 7 po sobě jdoucích víkendech, tak by mi čtvrtý víkend mohli dát dřevěný spacák a zasypat mě hlínou. Neregeneruji tak rychle. Jo a běhat po poušti (zatím) (smích) také nechci, i když mám vedro rád.
