Jakub Hodboď – reklamní stratég a výborný běžec

0

Jakub Hodboď je bývalý liberecký atlet s osobními juniorskými rekordy na 5000m pod 16 minut a 10km za 32 minut. V současné době patří mezi přední české reklamní stratégy.

Stojí například za kampaněmi pro Air Bank, IBM nebo ministerstvo zdravotnictví. I přesto, že se pohybuje ve velmi náročném oboru, je stále schopen zaběhnout desítku za 33 minut, nebo spoluorganizovat běžecký závod, jakým je Večerní svěrácka desítka.

Víme, že běhá “skoro” celá tvoje rodina. Je to pravda?

Je fakt, že moje netypické příjmení se na závodech objevuje docela často. Oba rodiče běhají a vůbec ne špatně. Často je najdete na úplné špičce výsledků veteránských kategorií. No a občas se proběhne i bratr Tomáš. Jednoznačně nejúspěšnější Hodboď je teď ale Lukáš Hodboď z Nymburka, což je juniorský reprezentant v běhu na 400m. A není to příbuzný 🙂

 

K atletice ses dostal hned, nebo k tomu byla oklika přes jiné sporty?

Jsem z Liberce, kde jsem už někdy v 11 letech začínal s orientačním během. I když už se k běhu s mapou dneska skoro nedostanu, orienťák mám stále moc rád. Vlastně to byla jedna z motivací, proč o mnoho později studovat ve Švédsku, což je mekka orientačního běhu. Ve 14 letech pak přišla nabídka běhat s libereckými atlety v tréninkové skupině Mirko Gräfa. Jsem vděčný za to, že jsem tuhle legendu liberecké atletiky zažil a že jsem mohl nasát něco z jeho zkušeností. Vždyť kdo může říct, že porazil jako první Čech Emila Zátopka? V té době ve skupině trénoval i Tomáš Krutský, poslední Čech, co zaběhl 5km pod 14 minut (2000). To byla inspirace!

Mirko Gräf byl tvůj jediný trenér?

Svých největších úspěchů jsem dosáhl pod vedením Honzy Šebelky. Ten mi ukázal, jak moc je možné mít běhání rád. “Šéba” je současný kouč Víti Pavlišty. S tím jsme se vlastně minuli. Z juniorských let mám nicméně pár jeho skalpů. To už se mi dneska asi určitě nestane:) 

Jakého úspěchu si ceníš nejvíce?

Asi stříbrné juniorské medaile z MČR. Desítku jsem jako junior zaběhl za 32:17. A pak si vážím času před 4 roky na maratonu v Praze, kdy jsem běžel 2:37 po dvou měsících kvalitnějšího tréninku.

 

Vysvětli nám, jak při svém hektickém zaměstnání zvládáš natrénovat na desítku za 33 minut. To nám prostě Kubo hlava nebere…

Určitě je hodně lidí, co je na tom podobně. Zkrátka se snažím se běhat 🙂 Udržuju si základní kondici a základní objem. Ten je samozřejmě sotva poloviční proti tomu, co běhají naši nejlepší běžci. A pak je to v mém případě o tom, najít si čas na soustavnější trénink ve vyšší intenzitě. Pokud to práce dovolí a pokud se mi podaří kvalitněji „poběhat“ alespoň měsíc v kuse, jsem schopen běžet pod 34:00 na desítce. Běhám večer po práci, někdy hodně pozdě. O víkendu se snažím dohnat objem, ideálně někde mimo Prahu.

A tělo neprotestuje?

Když mám čas, snažím se běhat, a tak už mi nezbývá čas na to ostatní – ať už jde o posilování, kompenzaci nebo regeneraci. Vím, že to je špatně, ale prostě mě baví hlavně běhání. Takže výsledkem pak jsou někdy problémy. Loni na podzim jsem se rozběhal a vše v tréninku nasvědčovalo maratonskému času mezi 2:30 a 2:35. Do Amsterdamu, kde jsem plánoval v říjnu běžet “svižný” maraton, jsem ale nakonec neodjel. Tělo vystavilo stopku. Vlastně pořádně nevím, co mi bylo – doktoři chvíli tvrdili, že to je borelióza. Každopádně jsem na více než dva měsíce musel přestat běhat úplně. I takové lekce ale k běhání patří.

 

Takže jsi takový český “Yuki Kawauchi”? (smích)

Kéž by 🙂 O Yukim jsem četl, že běhá všechno od 1 500m po 50km. Tak možná to máme společné. Baví mě kratší distance stejně jako těžké traily v horách na 80 km. 

Nedávno jsi dělal i traséra. Můžeš nám říct, jaké to je a jak to celé probíhá?

Kamarádi, co pořádají RunTour, mi říkali, že jeden ze zrakově postižených běžců chce na pražském závodě běžet svižnou desítku. A tak jsem poznal Marka Moflara – dříče, co se jen těsně nedostal na paralympiádu v Londýně v tandemové cyklistice. Byla to zajímavá zkušenost. S Markem jsme si sedli, a tak jsme ani nepotřebovali trasérskou gumu. Prostě jsem Máru hecoval, říkal mu, co je před námi a sem tam ho přistrčil do ostré zatáčky. 

Zůstalo jen u jednoho závodu?

Zjistil jsem, že člověk může mít radost ze závodu, i když sám netrhá rekordy. S Markem spolu od té doby někdy běháme a spolupracovali jsme spolu i na zajímavé a v naší branži oceňované reklamní kampani #Mýmaočima pro Nadaci Leontínka. Viz: https://vimeo.com/11

 

Vymýšlíš marketingové strategie a poháry ve sportu jsi vyměnil za práci pro přední české a světové značky. Vnímáš to ve svém okolí, že spousta lidí běhá, aby si odpočinuli?

Myslím, že spousta lidí se tím snaží balancovat současný moderní život – ten je často plný stresu, vypětí a tenzí. Vnímám běhání jako návrat ke kořenům, k naší přirozenosti. Inspirativní pro mě v tomto ohledu jsou hlavně ultra běžci jako Kilian Jornet nebo Anton Krupicka. Zároveň se ovšem dnes stal běh módní záležitostí, otázkou statusu, společenskou událostí. To je dobře. Věřím na evoluci. Akorát nevím, jak je to potom s tím odpočinkem…

Tvoje práce tě přivedla ke spolupořádání závodů, nebo jaká cesta k tomu vedla a kdo za závodem stojí?

Už nějakou dobu běhám s kamarády z nově vzniklého klubu SK Svěrák. Jde o partu asi patnácti nadšenců s různou výkonností i ambicemi. Loni jsme si řekli, že bychom mohli začít běžecké komunitě “vracet” pozitivní zážitky, které člověk na závodech zažívá   a udělat moderní, skvěle uspořádaný pohodový závod. Inspirací pro nás byl Babický trial. Hledali jsme “neoběhanou” lokalitu v blízkosti Prahy a vybrali oblast na východě, v těsné blízkosti sídliště Černý Most, přesto v přírodě. Předminulý víkend tak proběhl první ročník  Svěrácké večerní desítky.

A jak to dopadlo?

I přes obrovské vedro byly ohlasy myslím pozitivní a 150 závodníků včele s Víťou Pavlištou utvořilo pěknou atmosféru. Nabilo nás to energií se do téhle akce pustit za rok zase.

Myslíš že je ještě v nabité termínovce místo na nové závody?

My jsme měli vlastně skoro vyprodáno, takže ano 🙂 Věřím, že je prostor pro nové závody, které budou organizovány lépe než ty stávající nebo budou v něčem odlišné. Zároveň je potřeba si uvědomit, že závody vznikají s různou motivací. Někdo chce vydělat, někdo závod uspořádá, i když přijde deset lidí. Aktuálně je běhání trend, takže přitahuje řadu těch z první kategorie. Teprve čas ovšem ukáže…

 

Lidé už mají možná dost silnice a města a utíkají do lesa, jako třeba seriál závodů Běhej Lesy…

Z mého pohledu člověka z reklamy jde myslím o kombinaci tří faktorů: Pro část lidí je běhání a závodění zážitek. Uběhnout půlmaraton je jako skočit padákem. A je jasné, že tito běžci budou hledat zajímavější vyžití než monotónní běh kolem Vltavy. Ten už si vyzkoušeli. Je zajímavé, že obrovský boom zaznamenávají i extrémní varianty běhů v terénů – závody ve skyrunningu, ultratrialu apod. a to jak v ČR, tak v zahraničí. Za druhé, je městský běh doménou několika málo značek. Vlastně spíše té jedné, z amerického Oregonu. Ostatní značky v běžeckém sportu proto logicky hledají místo na slunci v jiné oblasti. A za třetí, i ty městské značky se snaží růst a expandovat. Les je přirozená volba. No a aby toho nebylo málo, tak ty tradiční krosové značky zase expandují do města – proto máme např. City Traily od Salomonu. RunTour a RunCzech Čechy rozběhala. Běhej Lesy chytře vybírají krosové trasy blízko velkých měst s “lidským” profilem. Myslím, že pro lidi budou mnohem přístupnější než extrémnější seriál Salomon Trail Running Cup.

Rozumíš marketingu, trendům v oblasti médií i tomu, jak lidé přijímají informace. Jak hodnotíš stav v oblasti našeho sportu ?

Pamatuju si ještě na kopírované a na stroji psané měsíčníky Iva Domanského. Udělali jsme obrovský krok dopředu. Ale mám pocit, že některá běžecká média, která byla hybatelem změn před pěti, deseti lety, trochu usnula na vavřínech. Buď se spoléhají na PR obsah nebo dělají vše proto, aby návštěvníky svých webů odlákala. Myslím, že je tu pár mladých “dravců”, co má do budoucna velkou šanci stát se tím hlavním místem, kam si čeští běžci půjdou pro informace a výsledky ze závodů.

Jaké máš plány do budoucna?

Chci se běháním hlavně bavit. Víc si ho užívat s kamarády. Ze závodů mě dlouhodobě lákají hodně dlouhé štreky v horách. Několikrát jsem si už ale vyzkoušel, že z “točení” podel Vltavy si to člověk v Alpách moc neužije. Tak uvidíme…

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here