Forrest Gump Monika Benešová: pěšky, 4200km z Mexika až na hranice Kanady

2

Kamarádi jí přezdívají ženský Forest Gump. Sedmadvacetiletá Monika Benešová pochází z Nového Města na Moravě a tento týden se vrátila z pětiměsíčního pochodu. Sama zdolala jednu z nejtěžších pěších tras na světě, Pacifickou hřebenovku, která vede od jihu na sever USA. Pokořila i Mt. Whitney, která měří 4400 metrů a je s výjimkou Aljašky nejvyšší horou Ameriky.

Dálková turistická trasa vede přes pohoří Sierra Navada a Cascade Range, která leží 160 až 240 km od Tichého oceánu. Na jihu cesta začíná na hranici s Mexikem a končí na severu u Britské Kolumbie v Kanadě. Stezka protíná státy Kalifornie, Oregon a Washington. Dlouhá je 4286 km, začíná téměř v nulové nadmořské výšce a přesahuje 4000 metrů nad mořem. Cesta vede přes sedm národních parků a 25 lesů. Projít Pacifickou hřebenovku od začátku do konce zabere přibližně šest až osm měsíců. Ročně na ni vyrazí asi 3000 lidí, ale dokončí ji asi 180 z nich.

Jen s batohem, malým stanem, péřovým spacákem a s průměrnou kondičkou obstála nástrahy, které ji cestou čekaly. V poušti se bála tarantulí a chřestýšů, v severní Kalifornii viděla medvědy, vlky a v Yosemitech a ve Washingtonu dokonce pumy. Největším zážitkem pro Moniku Benešovou zůstává setkání s medvíďaty a jejich matkou u Kanady.

Na zádech nesla mnohem větší váhu než ostatní hikeři. Monika od loňska bojuje s alergií na lepek, mléko i sóju. Kvůli tomu si musela přibalit speciální potraviny, které byly těžší. Každý den ušla padesát kilometrů s pětadvaceti kilogramy na zádech. Když potřebovala pro jídlo, musela sejít z hor do údolí k silnici a stopovat nebo najít cestu do města

Potravinové alergie rozhodně nepřispívaly k pohodě, spousty dní zvracela a trpěla průjmy. Cestu chtěla několikrát vzdát. „Ve čtyřech tisících metrech vysoko v horách mě chytla sněhová bouřka. Byla jsem sama a neviděla stezku. Docela jsem ošklivě spadla a pohmoždila si koleno. Byla jsem několik dní od nejbližší civilizace i od mobilního signálu. Teplota přes noc navíc spadla pod minus 20 stupňů Celsia,“.

I když měla vybavení, omrzly jí nohy, ruce i tvář, k záchranářům se dostala po čtyřech dnech. „Věděla jsem, že teď je ta chvíle jít na sílu a zabojovat,“ dodala Benešová, která přes všechna příkoří vrchol Mt. Whitney zdolala.

Túru dlouhou přes 4200 kilometrů začínající na poušti a vedoucí přes hřebeny hor odnesly čtvery boty. „Když se začaly trhat, tak už jsem někde ve městě rovnou objednávala druhé,“ dodává s úsměvem Benešová.

Můžeš se našim čtenářům sama představit Moniko?

Jsem obyčejná holka z malého, ale nádherného města na Vysočině, Nového Města na Moravě. Vystudovala jsem žurnalistiku a pracovala několik let jako novinářka.

Vždycky jsi sportovala? Máte to v rodině?

Tatínek hrál za mlada fotbal, já tancovala. Profesionální a velký sportovec jsem ale nikdy nebyla a nebudu.

Kamarádi ti přezdívají Forrest Gump. Pamatuješ si, kdy sis poprvé vzala boty a rozhodla ses opravdu někam daleko projít?

V roce 2016 jsem nazula svoje první “hikerské”botky a odjela na Camino de Santiago do Španělska. Trasu se mi samotné podařilo projít za měsíc. Tam jsem se pevně rozhodla zkusit svůj dlouholetý sen, zkusit PCT.
 

Na 4200km cestu PCT (Pacific crest trail) ses prý vydala, protože se ti otočil život o 360°…

Já si myslím, že v každém životě jsou okamžiky, kdy se člověku jeho svět prostě najednou změní, otočí. Já jsem to zažila se svým zdravím. Spoustu let jsem sama sebe omlouvala, že na PCT nemůžu protože… pak jsem ale řekla dost. Vím, že někteří lidé opravdu odjet nemohou, mají rodiny, hypotéky a další starosti. Proto jsem moc vděčná, že já jsem odjet mohla a že můj sen mi změnil život.

Crohnova choroba, o kterou vypadalo že se jedná… to je je opravdu vážná nemoc. To ses nebála? Tato nemoc přece znamená spoustu omezení i v normálním životě, natož na tak dlouhé cestě…

Samozřejmě jsem se bála. O Crohna se ale nakonec nejedná. Diagnóza mé nemoci nebyla jednoduchá. Bylo to jako rok trvající střevní chřipka. Dopadlo to tak, že jsem se pak dokonce bála jít i mezi lidi, nikdy totiž nevíte, co se stane. Mluvím úplně upřímně. Snažila jsem se fungovat, chodit do práce a žít svůj život. Ale nešlo to… nakonec doktoři zjistili alergie na lepek, mléko i sóju. Nemohla jsem nic jíst, střeva nemohla nic strávit. Tady jsem se rozhodla, že nemůžu jen tak sedět doma a litovat se… začala jsem věřit svému snu, své cestě a učila se znovu věřit sama sobě. Řekla jsem si prostě dost!

Víme, že to nebyla první cesta, ale že jsi předtím absolvovala legendární cestu do Santiago De Compostela, kde sis neskutečně vytrpěla. Můžeš říct, co se tehdy stalo?

Neřekla bych, že jsem si neskutečně vytrpěla. Lidé mají mnohem těžší osudy. Byla to cesta, kam jsem poprvé od diagnózy odjela. Byla jsem sama, daleko od podpory rodičů a přátel. Zkoušela jsem sama sebe, jestli Ameriku psychicky zvládnu.
 

Dá se tedy říct, že tady sis vychytala “všechny mouchy” a zocelila sis před PCT mysl?

To určitě ne. Na to vedro v poušti a na tu bolest (fyzickou, pak i psychickou) vás nic nepřipraví. Tak to alespoň vnímám já. Snažila jsem se ale samozřejmě připravit, jak nejlíp jsem uměla. Zocelovala jsem se ale postupně až na cestě.

Co ti řekli rodiče, když jsi jim to oznámila, že už zase někam (dokonce na pár měsíců pojedeš…)?

Jsem jedináček. Hodně se báli, ale respektovali moje rozhodnutí. Viděli, že jsem byla nešťastná, že jsem se opravdu hodně trápila. Upřímně jim vděčím za to, že jsem odjela a za to, že jsem došla až do cíle. Neuvěřitelně mě na cestě drželi přes Skype, když jsme telefonovali ve městech. Můj cíl patří především jim.

Kde ses poprvé o PCT dozvěděla?

Už je tomu asi 6 let. To cestu zvládli první Češi a já si řekla… páni… tohle jednou chci. Jenže jsem to odkládala, odkládala a zase odkládala. Pak přišel zlom a já si řekla, zkus to. Už jen to, že vyřídíš všechny formality, odjedeš a nastoupíš… už jen tím vyhraješ (smích). A sama v sobě jsem opravdu vyhrála, když jsem zvládla tu první míli na trailu.

Prý jsi nevěděla, kolik vlastně půjdeš. Zda polovinu, méně, nebo úplně celou…

Tohle jsem před trailem opravdu neřešila. Nebylo to pro mě důležité. Jela jsem tam proto, abych našla sama sebe, abych si znovu začala věřit, abych to znovu byla já. Abych byla šťastná. To, že jsem nakonec došla do cíle je sice skvělý… ale někdy je i cesta cíl.

Kolik týdnů, nebo dokonce měsíců tě stála samotná příprava? Jak fyzická, tak s ohledem na plánování trasy samotné?

Přes půl roku jsem to chystala. Myslím tím permity, povolení, víza, vybavení a pak i sama sebe. Vím, že jsem neměla nejlepší tréninky, neměla jsem nejlepší oblečení, ani vybavení. Jenže jsem cestě tak moc věřila, že i teď po trailu vím, že vnitřní síla dokáže zázraky.

Psala sis s někým od nás (nebo ze zahraničí), kdo cestu úspěšně absolvoval?

Měla jsem neskutečné štěstí, že mi radil podle mě jeden z nejlepších outdoor expertů u nás, Petr Kosek. Ten PCT  úspěšně dokončil v roce 2012. Radil mi ohledně vybavení a také on mi dodával sílu odjet (Péťo díky). A já jsem dokonce začínala s klučinou, který byl na trailu už podruhé. Ale brzy jsme se rozdělili.

Kolik můžu a žen cestu doposud dokončilo?

Přesná čísla opravdu netuším. Není nás ani málo, ani moc. Samozřejmě ale po filmu Divočina je na trailu opravdu víc lidí. Řiká se, že celou cestu dokončí asi desetina.

Víme, že má 4200 km. Kolik je ale celkové převýšení?

Za celou cestu hikeři nastoupají více než 150 tisíc metrů. Což je neuvěřitelné číslo, když to takhle sama píšu. Ale ano, připadalo mi, že jdu pořád do kopce.

Kolikrát sis předtím pouštěla film Wild s Reese Whiterspoon?

Viděla jsem ho krátce před odjezdem a pouze jednou.

Kolik myslíš, že na něm bylo pravdy?

Tam zase tak úplně nejde jen o trail, film je především o fascinujícím příběhu mladé dívky. Ten je opravdový, ten je pravdivý.

Koupila sis tedy otevřené letenky? Jak to probíhalo?

Nene, koupila jsem si jen letenku tam. Mám výborného kamaráda, který mi letenky zpět hlídal a čekal, až se mu ozvu, aby mi je mohl okamžitě koupit. Vojtovi Voříškovi velké díky!

Kolik peněz sis na to vyčlenila. Věděla jsi alespoň přibližně kolik tě taková cesta může stát?

Samozřejmě jsem věděla, kolik si mám přibližně nachystat a ušetřit. Ono si spousta lidí myslí, že to byla strašná pálka. Ale tak strašné to nebylo. Nejvíc stojí vybavení a letenky, na tom se prostě ušetřit nedá. Na čem ale člověk může šetřit, to je ubytování. Spousta hikerů, jakmile byli ve městech, šli do hotelů. Já byla pokaždé venku v kempech. Dá se ušetřit i na jídle. Někteří hikeři chodili ve městech jen do restaurací, někteří spíš nakupovali. Je to i tom, jak trail člověk vezme a pojme ho. Ani jedna varianta ale není samozřejmě špatně a má své výhody.

 
Co všechno sis sebou zabalila… Něco speciálního?

Nesla jsem si lehoučkého andílka pro štěstí, toho jsem dostala od nejlepší kamarádky (díky Verčo). Byl se mnou celou cestu až do konce. Jinak jsem nesla samozřejmě všechno vybavení a jako ženská i oblečení navíc. (velký smích).

Byly nějaké zdravotní prohlídky?

Spíš bych řekla, že šlo o sestavení jídelníčku na cestu. A to se ukázalo jako ta správná cesta. Samozřejmě jsem měla na trailu chvíle, kdy mi bylo špatně. Některé dny jsem prozvracela a měla průjmy, ale já tak moc věřila cestě a prostě sem to nevzdala. Po prvním měsíci se to všechno začalo otáčet. I když cesta byla neskutečně těžká, já byla každý den silnější, spokojenější a šťastnější. Cítila jsem se prostě zdravější. A tak se cítím i teď, zpět v běžném životě. Proto bych si přála, kdyby moje cesta povzbudila také lidi s trnitějším osudem v životě. Když si něco člověk vezme do hlavy, zvládne to, ať už je to prostě cokoliv. Protože každý v sobě máme obrovskou vnitřní sílu.

Nechtěl tuto cestu někdo absolvovat a tebou?

Já jsem dokonce začínala s klučinou, který se o trail pokoušel podruhé. Krátce po začátku jsme se ale rozdělili. Jsem za to ráda, bylo to mnohem přínosnější jít sama.

Měla jsi představu, kolik času na trase můžeš strávit, pokud jí půjdeš celou? Řekneme velmi optimistická a velmi pesimistická varianta…

Upřímně jsem tohle před cestou vůbec neřešila. Byla pro mě výhra i to, když jsem i přes svoje táhlé zdravotní trable doletěla do Ameriky a viděla značku trailu. Vízum jsem měla na 6 měsíců a do té doby jsem se prostě musela a chtěla vrátit.

A pak ses ocitla konečně na Mexické hranici…

Byla to obrovská směs pocitů, splnila jsem si velký sen. A tak jsem šla, pomalu a postupně. Ze začátku jsem patřila k nejslabším, neměla jsem ještě moc sil. Chodila jsem asi 15 kilometrů denně, pak ale tělo začalo sílit. První měsíc byl náročný fyzicky, ty další měsíce hlavně psychicky. Nakonec jsem byla schopná občas zvládnout i 50 kilometrů denně. Záleželo ale samozřejmě na oblasti a na váze batohu, která se měnila.

Jak zde funguje logistika? Víme, že si člověk posílá balíčky, které má připravené na určitých místech (checkpointech)…

Fungovat to tak nemusí. Já si balíčky posílala jen dvakrát a to ve Washingtonu, kde jsem měla informace, že se nakoupit moc dobře prostě nedá. Jinak jsem vždy scházela z hor a stopovala do měst. To dělali i ostatní hikeři s tím rozdílem, že měli balíčky na poštách. Já jsem chodila do obchodu a kupovala si, na co  jsem zrovna měla chuť. V tom jsem viděla výhodu a zvládnout se to dalo.

Jaká elektronická zařízení jsi sebou měla? Nosí se sebou třeba satelitní telefon?

Někteří hikeři satelitní telefon opravdu nosí, já ho neměla. Určitě to ale svůj význam má. Měla jsem s sebou normální mobilní telefon a externí baterku, kterou jsem si vždycky ve městech dobíjela. Spousta hikerů měla třeba solární nabíječky. Já jsem se bez nich obešla. Nenesla jsem ani speciální kameru, ani foťák. Odpojila jsem se od veškerých sociálních sítí, jediný kontakt byl s rodiči na Skypu ve městech.

Kde se dají koupit na cestě boty a kolik jsi jich prochodila?

Odnesly to čtvery botky. Pokaždé, když se začaly trhat, objednávala jsem si na další zastávku nové přes internet. Ale ve městech jsou  samozřejmě občas i obchody s outdoor vybavením.

Určitě sis psala deník. Kolikrát jsi ho od té doby otevřela?

Psala a otevřela. Spíš jen tak listuji… zatím. Spousta lidí mi navrhuje napsat knihu. Myslím ale, že zatím všechny zážitky a zkušenosti potřebují uležet. Knih bylo o PCT napsáno už dost. Moc ráda svoje zážitky a zkušenosti předám dál osobně. Na knihu se ale zatím necítím. Víc ukáže až čas (smích).

Jaký byl první den a jak probíhal?

První den jsme začali později odpoledne kvůli vedru. Začíná se totiž v poušti. Měla jsem ten den hned svůj první přechod pod hvězdami. Ušli jsme kolem 15 kilometrů a spali pod širákem. Samozřejmě to vše bylo do kopce. Určité pochybnosti jsem měla, to se přiznám.

 

2 KOMENTÁŘE

  1. Prosím vás, Campo, kde PCT začíná je v nadmořské výšce 2800 stop což je necelých 900 metrů nad mořem. To mi teda jako nulová nadmořská výška nepřipadá. Příště se aspoň podívejte do mapy, než napíšete takovej blábol….

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno