Dokonalé propojení běhání s uměním Taijiquan

0

Rozhovor s Martinem Hájkem o Taiji, stavu flow, i o tom, proč se v jeho škole Taiji vyučuje bosý běh.

Martin Hájek je učitelem Taiji. Je to neskutečně energický člověk a jeho životopis by vystačil na hodně dlouhý román. Je těžké vybrat to nejzajímavější, protože s Martinem byste si mohli hodiny povídat nejen o bojových umění, horolezectví, meditaci či běhání, ale i o psychoterapii nebo koučování.

A klidně i o IT nebo o teoretické fyzice – Martin je totiž kandidátem fyzikálně matematických věd v oboru kvantová elektronika a optika.

Kromě inženýrského titulu, získal mezinárodní Master Practitioner certifikát z neurolingvistického programování (mix koučování a psychoterapie) a spoustu dalších osvědčení a diplomů.

Deset let působil v základním výzkumu, deset let byl ředitelem (provozním, technickým, finančním, personálním, generálním) a statutárním zástupcem různých firem působících hlavně v IT. Roky pracoval v oblasti manažerského vedení lidí, týmů a organizací, byl lektor, kouč, poradce i autor článků a knih.

Jak o sobě Martin říká, stihl toho za prvních šedesát let života poměrně dost. A to i v oblasti sportu. Závodně lyžoval, běhal, skoro patnáct let byl cvičitelem lyžování, intenzivně dělal karate, naučil se hathajógu, lezl po horách, věnoval se jízdě na horském kole a přidal i horskou jednokolku. Nakonec k tomu všemu přidal ještě cvičení Taijiquan. Umění Taijiquan se Martin věnuje už víc než 17 let a je jedním z první trojice lidí, kteří v ČR získali trenérskou licenci Taijiquan.


Martine, jak jsi se dostal k Taiji? A proč si s ním vlastně začal?

K Taiji jsem se dostal přes sportovní horolezení. Když jsem lezl asi tak dva tři roky, zjistil jsem, že poněkud stagnuji ve zlepšování práce s těžištěm, s koordinací pohybů, a hlavně s jakousi meditativní integrací mysli a těla v pohybu. Ta totiž podle dostupných zdrojů vede k finální horolezecké metě, která už není ani tak lezením vzhůru, jako samovolným vzlínáním. Udělal jsem si průzkum, která aktivita by mi tohle mohla dodat. Našel jsem Taiji.

A povedlo se to?
Povedlo, ale ne hned. I když práce s těžištěm a koordinace pohybů se začaly zlepšovat poměrně brzy, ona téměř mystická integrace mysli a těla při cvičení sestavy Taijiquan nenastávala. Sestava na mě ještě byla příliš složitá. Inspirován tehdy populárním Johnem Douillardem jsem se rozhodl, že si tady vypomůžu běháním.

Jak to?

Když jsem jako dorostenec závodně běhal, často jsem v delších pomalých tréninkových bězích, tedy v bězích trvajících alespoň hodinu, samovolně upadal do onoho integrálního stavu. Teď vím, že se mu říká Flow, nebo také Zóna. Ve své knize Tělo, mysl a sport Douillard vysvětluje, že pomocí jeho metody, která víceméně spočívá v tom, že rychlost pohybu je řízena dechem, lze daného stavu plánovaně nabývat již po několika měsících tréninku. Je to stejné, jako v Taiji. I tam se rychlost pohybu řídí dechem. Takže jsem tohle implementoval do běhu, a za tři měsíce každodenního tréninku tam Flow bylo. Záměrně, plánovaně. A za další měsíc to bylo v sestavě Taijiquan. A za další dva měsíce i při lezení, samozřejmě v mnou dostupných stupních obtížnosti. Zkrátka super!

A co více: čím lepší bylo moje Flow někde, tím lepším bylo mé Flow jinde. Lezení, běh a Taijiquan se tady výborně vzájemně posilovaly.

Martine, použil jsi termín Taijiquan. Co vlastně Taiji a Taijiquan znamenají? A liší se nějak?

Aha. Tak Taiji je tradiční čínský kosmologický koncept, který v metaforické rovině vysvětluje, jak vznikl Vesmír a jak se vyvíjí. Pojem Taiji je prastarý, vznikl nějakých 1500 let před příchodem Slovanů do Čech. Taiji v doslovném překladu znamená “velká točna”. Taiji je v podstatě metoda, která z jakéhosi nerozlišitelného nic, čemuž Číňané říkají Wuji, dělá kruhovými pohyby něco, co lze od sebe rozlišit, tedy Yin a Yang. Klasici říkají, že “Taiji se rodí z Wuji a je matkou Yin a Yang”. To tedy znamená, že když uvidíš známý symbol Yin a Yang, není to symbol Taiji. Je to, jako by tě policajt požádal o tvůj doklad totožnosti, a ty mu ukázala fotku svých dětí.

A co znamená Taijiquan?

Zhruba v polovině devatenáctého století se po Číně potuloval jakýsi chlápek, který praktikoval bojové umění, kterému se tehdy říkalo bavlněná, nebo také neutralizační pěst. Každého porážel, a tak se mu začalo říkat Nepřemožitelný Yang. O jeho bojovém umění se doslechli i v císařském paláci, a tak si jej tam pozvali na předváděčku. Demo dopadlo uspokojivě a tak se Yang stal cvičitelem císařské gardy. Při jednom takovém cvičení byl přítomen i jeden císařský učenec. Když to cvičení uviděl, zvolal něco jako “Nebesa, to je přímo fyzická manifestace našeho oblíbeného Taiji! Pojďme tomu říkat Taijiquan!” A od těch dob tomu tak je. Taijiquan znamená “Pěst Taiji”, fyzický pohyb těla, který svými kruhovými pohyby vytváří z ničeho dvě polarity, tvrdé a měkké.


Existuje víc druhů nebo stylů Taijiquan?

Je jich strašně moc. Prakticky všichni historici Taijiquan se shodují, že doložitelný počátek patří do sedmnáctého století do rodiny Chenů. Celá staletí drželi Chenové svoje rodinné umění pod pokličkou. Prvním vetřelcem, který toto tajemství narušil, byl právě již zmíněný Yang Lu-chan. Na základě stylu Chen vytvořil svůj vlastní styl Yang, a od toho se postupem času odvinuly i další styly. Takže dnes, kromě stylu Chen a Yang, existují i styly Sun, Wu a bůhvíjaké další.

Který styl se asi tak cvičí nejčastěji?

Nejčastějším stylem je bezesporu styl Yang, a z něho se nejčastěji cvičí sólo sestava 24 forem.

Znamená to, že v rámci stylu existuje více sestav?

No to si piš! Situace je zde krajně nepřehledná. Tak například si vezměme za základ původní dlouhou sestavu Yang Lu-chana. Jeho vnuk, Yang Chen-fu byl ten, který se zasloužil o to, aby se Taijiquan jako celek stalo cvičením pro nejširší masy čínského obyvatelstva. Dosáhl toho tak, že z sestavy svého děda vyhodil všechny obtížné, nebo příliš rychlé figury, a mnoho z těch, co zůstaly, zjednodušil. Tak vznikla jeho slavná a dnes velmi rozšířená sestava 108 forem.

Yang Chen-fu měl mnoho žáků. Asi nejslavnějším se stal Cheng Man-ching, který vymyslel svoji vlastní sestavu 37 forem. I ta je dnes velmi populární. Cheng Man-chingova sestava nevznikla pouhou redukcí množství figur, je navíc od své předchůdkyně pohybově značně odlišnou.

A tak to pokračovalo dál. Takže v Yangově stylu tady máme původní sestavu obsahující zhruba 250 figur, a pak, jak jsem si našel ve Wikipédii,  její děti 108, 88, 77, 64, 43, 49, 46, 40, 37, 24, 16, 13, 12, 10, 8. V ostatních stylech je situace analogická.

Staří mistři rutinně brblají, že jim lidé nechtějí cvičit dlouhé a náročné sestavy. Takže co udělají? Zjednoduší je, sníží nároky. Nejkratší sestava, která dnes existuje, obsahuje 4 pohyby.

Nemyslím, že zjednodušování fyzických cvičení je pokrokem. Cvičíme snad proto, abychom ušetřili čas, nebo aby to bylo pohodlné?

Dnes do výuky Taijiquan zařazuješ i výuku bosého běhání – proč?

Nedělal jsem to vždy. Můj první učitel Taijiquan, čínský mistr, si velmi potrpěl na oběh Qi. Česky se to vyslovuje jako čchi. Tvrdil, že při cvičení naboso uniká Qi z těla, takže trval na cvičení v obuvi. Před třemi lety jsem se seznámil se skupinou lidí, kteří si své umění přinesli z Taiwanu, a to po linii zmíněného mistra Cheng Man-chinga. Cvičí naboso. Je to na nich a výsledcích, kterých dosahují, znát. Po nějaké době jsem si to odzkoušel také.

Zpočátku to nebylo nic moc. Moje noha, tedy ta část od kotníku dolů, se ukázala být dlouhým poleháváním v pohodlné botě naprosto neschopná. Kotníky málo pohyblivé. Kolena viklavá. Ve výsledku mi bosá noha, a celá struktura nad ní, nedržela při cvičení zdaleka tak dobře, jako v obuvi.

Moji přátelé cvičí naboso celá léta, patnáct i dvacet let. Je to na nich znát. To, co jim držet má jim opravdu drží a to, co se pohybuje se opravdu pohybuje. Vím, že můj čas tady na zemi je vymezený, takže rád věci napravuji pokud možno těmi nejúčinnějšími prostředky. Běh na boso slibuje to, co jsem potřeboval. A opravdu. Během pouhých tří měsíců jsem dosáhl dramatického zlepšení zdaleka přesahující to, co jsem dosáhl v obuvi za celá léta.

Jistěže na stabilizaci a rozhýbání nohy stačí Taijiquan naboso, jde to však na můj vkus příliš pomalu. Při Taijiquan je frekvence kroků zhruba dvacetkrát menší, než při běhu. Devět, versus sto osmdesát kroků za minutu. Převedeno do praxe to znamená, že při tříminutovém běhu lze procvičit nohu a kotníky tak, jako v Taijiquan za hodinu.

Dalším výhoda běhu, a to nejen toho bosonohého, je ve vyšším zatížení pohybového, oběhového a dýchacího aparátu, než je tomu v Taijiquan. I to lze je dobré pro zdraví a kondici.

Takže běh naboso pomáhá s pohyblivostí a stabilizací nohy. A co naopak, co může Taijiquan přinést běžcům?

V běžecké komunitě se dnes asi stěží najde člověk, který jaktěživ neslyšel o knize Chi running – revoluční přístup k běhání bez námahy a zranění. Miloš Škorpil ji ve své recenzi z toku 2013 nazval “běžeckým evangeliem, skvostem mezi knihami”. Je to jedna z prvních knih, které byly určeny rekreačním běžcům a které se podrobněji zabývaly tématem dokonalé běžecké techniky. Její autor Danny Drayer vybral několik principů z Taijiquan, které pak přenesl do běhání. Drayer zároveň tvrdí, že pro dobrou aplikaci těchto principů do běhu se člověk vůbec nepotřebuje učit Taijiquan. Existují další dobré přístupy k výuce běžecké techniky. Je to například POSE metoda Nicholase Romanova, Natural Running Dannyho Abshirea, nebo běh naboso Kena Boba Saxtona. Žádná z nich se na Taiji neodvolává. A přestože běžci Taijiquan nevyžadují, může jim pomoci.

První věcí je právě technika pohybu. Je celá řada věcí, které je na těle nutné při výuce, monitoringu, nebo po zraněních kontrolovat. Při běžné běžecké frekvenci není vůbec žádná šance si je během jednoho kroku vědomě uhlídat všechny. Taijiquan je dvacetkrát pomalejší. Během jednoho kroku si toho ohlídáme podstatně více.

Další věcí, pro které stojí za to uvážit Taijiquan, je regenerace.

Každý sportovec ví, že sportovní trénink má dvě vzájemně nezaměnitelné fáze: zatížení a regeneraci. Mnoha průzkumy je prokázáno, že rekreační běžci, a to na rozdíl od většiny běžců výkonnostních, dělají osudovou chybu: jejich zátěž je příliš mírná a jejich fáze regenerace je příliš náročnou. Jinak řečeno to znamená, že drtivou část tréninkového času tráví v jakési šedivé průměrné zóně “ani málo ani moc”. Z fyziologického hlediska pak není vůbec divu, že jejich výkonnost neroste tak, jak by při lepším odlišení těchto dvou fází mohla.

Organismus sportovce není po tréninkovém zatížení úplně zdravým organismem. Má například svalové mikrotrhliny, poněkud vyčerpané energetické zásoby, hormonální nerovnováhu, oslabený imunitní systém a tak podobně. Je tedy v podstatě organismem fyzicky a někdy i duševně docela zničeným. Nemocného pacienta opravdu není dobré zatěžovat, je dobré pracovat na jeho vyléčení.

Sestava Taijiquan je identifikována, kromě jiného, jako nenáročné cvičení, které přináší lidem s nízkou úrovní fyzického a duševního zdraví a kondice, mnohé zdravotní benefity.

Můžeš, Martine, nějaké ty užitky jmenovat?

Čekal jsem to, tak je mám napsané na papírku. Průvodce Taiji lékařské fakulty Harvardovy university, tuším, že z roku 2013, uvádí, že pravidelné cvičení sestavy Taijiquan má pozitivní vliv na  na svaly, šlachy, vazy, hladinu tuků v krvi, řídnutí kostí, zažívací systém a vůbec celý metabolismus, žlázy s vnitřním vylučováním, imunitní systém, rovnováhu, propriocepci, flexibilitu, stabilitu, fyziologicky správné držené těla, chronické bolesti v oblasti krční, hrudní a bederní páteře, rozvoj čelního mozkového laloku, koncentraci, zvládání emoci, duševní vyrovnanost, má i výrazné antistresové a antineurotizační účinky.

V jiných vědeckých studiích se lze dočíst, že dokonce zlepšuje běžci oceňované kardiorespirační kondiční parametry jako je krevní tlak, srdeční frekvence, srdeční výdej, vitální kapacita, maximální minutová ventilace, maximální spotřeba kyslíku a aerobní vytrvalost.

Nevím jak tobě, ale mě to zní jako výborné regenerační cvičení.

Napadá tě ještě něco, v čem by se mohl Taijiquan hodit pro běh?

Já to vnímám spíše oboustranně. Tím, že zlepšuji své Taijiquan, zlepšuji běh. A když se zlepším v běhu vím, že se zlepší moje Taijiquan.

Víš, obě ty aktivity mají společný biomechanický základ. Běh je hodně o ukládání a následném využití elastické energie. Při dopadu se vykonává gravitační síla nad naším tělem mechanickou práci, komprimuje se nožní klenba, ohýbá se noha i koleno a tak se do našeho těla, do zejména vazů, šlach a svalů dolní končetiny ukládá elastická energie. Ta se při odvalu směrem vzhůru a dopředu zase uvolňuje. Tohle vymyslela evoluce. Taijiquan funguje na stejném principu. Nejdřív si do měkkých tělesných tkání uložíme, a to s pomocí vlastních svalů, nebo s pomocí gravitace, nebo díky síle oponenta, elastickou energii. A pak ji promyšleně a řízeně uvolníme směrem ven. Kdo tohle umí dělat dobře, funguje efektivněji. Nespotřebuje na pohyb tolik své vlastní energie. Shrnuto, sečteno podtrženo, jsou obě dvě aktivity ve své podstatě plyometrickým tréninkem.  Běh sice jen na nohy, ale s velkou zátěží, Taijiquan na celé tělo, a se zátěží poměrně malou.

Kromě toho mají obě aktivity společný princip dýchání. Dýchání je v nich synchronizované s pohyby těla.

Jak se při Taijiquan dýchá? Dá se to třeba přirovnat k jógovému dýchání?

Tak to je moje oblíbená parketa. Nikoho to moc nezajímá, ale každý, kdo to dostal, byl nadšen.

Základem dýchání v Taijiquan je čistě brániční dýchání, tedy dýchání zdravého organismu v klidu. Tím se v Taijiquan začíná. V józe to odpovídá dýchání při totální relaxaci, třeba v pozici mrtvoly.

Pak nastupuje normální regulované dýchání, což je totéž, jako úplné jógové dýchání. Spousta lidí na tomhle v Taijiquan končí.

V pokročilejším Taijiquan se s výhodou používá tzv. reverzní dýchání. Má k normálnímu dýchání opačnou práci břišní oblasti ve fázi výdechu a nádechu. Zkus se pořádně nadechnout a zařvat góóóól!!! Nebo zkus ústy nafouknout nějaký tužší nafukovací předmět. Pokud se ti při nádechu břicho zatáhne dovnitř, a při výdechu naopak vyboulí, tak jsi udělala přirozený reverzní nádech a výdech. Při Taijiquan to děláme uvědoměle a o něco mechanicky propracovaněji.

Reverzní dýchání přispívá ke zvýšenému ukládání elastické energie do břišní dutiny, zpevňuje stabilizační systém páteře, lépe pracuje se svaly pánevního dna. Zatímco normální dýchání oběhu Qi nepřekáží, reverzní dýchání jej podporuje. No a nakonec díky odlišné mechanice dýchání jsou i odlišné fyziologické dopady. Zatímco normální dýchání organismus uklidňuje, reverzní nabuzuje. Jinak řečeno při normálním dýchání klesá krevní tlak a srdeční frekvence, při reverzním je tomu naopak.

V Taijiquan existuje více různých způsobů dýchání, například Dýchání pět bran, Wuji dýchání a tak podobně. Z mechanického hlediska to nejsou odlišné způsoby dýchání, je to to samé reverzní dýchání s odlišnými drahami oběhu Qi.

Tohleto reverzní dýchání vypadá, že pro potřeby běhání je na nic. No, i tady jsem našel použití.

Stává se mi, že před nějakým výkonem je můj organismus poněkud letargickým, takže pociťuji nedostatek motivace. Mouchy snězte si mě! Je známým faktem, že když změníme fyziologii svého organismu, změníme i to, co pociťujeme. Takže když jsem ve stavu “mouchy snězte si mě”, a potřebuji být nabuzeným, tak si, třeba jen tak v sedě, zvednu tep a tlak, a hned se cítím jinak. A jdu do toho.

Na druhou stranu je fakt dobré umět svůj organismus uklidňovat. Například vytáhnout jej z akutního stresu či dokonce panického ataku, nebo jako preventivní cvičení před chronickými onemocněními způsobených dlouhodobým stresem.


Děláte to ve škole?

Ano, děláme. A děláme to skoro hned na začátku školy, v druhém ze šesti po sobě následujících kurzů, jakýchsi semestrů. Učíme se tady nejen dýchat a synchronizovat pohyby s dechem. ale i pracovat s vnitřními pocity energie Qi.

Jak dlouho trvá, než se člověk naučí celou sestavu?

Záleží na třech základních věcech. Na vstupní úrovni člověka, který se bude sestavě učit, na délce a náročnosti sestavy, a konečně na úrovni, do které se člověk chce dostat.

Tak například člověk, který umí starou Yangovu sestavu, kterou vyučuji, se tu nejdelší zjednodušenou sestavu, tedy sestavu 108 forem, naučí doslova přes víkend. Stačí totiž vyhodit skoro šedesát procent figur, a většinu těch, které zbyly, zjednodušit. Žádný zázrak.

Ale mluvme o úplných začátečnících. Během čtyř až šesti měsíců se lze na velmi slušné úrovni naučit pár desítek vnějších pohybů, figur, a dokonce je i synchronizovat s normálním dýcháním. To celé zvnějšku opravdu vypadá jako Taijiquan. Lze s tím určitě ohromovat své laické blízké a přátele, diváky na spartakiádách všeho druhu, a někdy dokonce i sebe.

Taijiquan je ale niterné umění. To spočívá v to, že drtivá část pohybu se odehrává uvnitř, a to, co se odehrává uvnitř, se až pak nějak projevuje navenek. Zhruba řečeno je to o tom, že myslí ovlivňujete dech a tělesné pocity, která akumulují či uvolňují elastickou energii uloženou v měkkých tkáních těla. Je to hodně práce a dostat se na pokročilou úroveň trvá roky. Odhaduji, že nejméně tak dva tři.

Jestli tomu dobře rozumím, tak první kurz by mohl být vhodný i pro lidi, kteří se třeba nechtějí víc věnovat Taijiquan, ale chtějí se jen rozhýbat a připravit své tělo třeba na to, že začnou s běháním? Je možnost zúčastnit se jen úvodního kurzu?

Hm… Pro lidi chronicky nemocné, nebo pro lidi s nízkou úrovní fyzického nebo duševního zdraví a kondice, doporučuji cvičení sestavy Taijiquan určitě. Je pro ně hotovým požehnáním. Lze si vybrat od sestav prajednoduchých a krátkých, až po sestavy dlouhé.

Další fází je, podle tvého hypotetického scénáře aspirujícího běžce, uběhnout pár set metrů, pak pár kilometrů, no a nakonec pár desítek až stovek kilometrů. Otázkou je proč?

Co vlastně hledáme v běhu? Jaké je jeho místo v našem životě?

Pokud má mít běhání v životě člověka nějaké dlouhodobě významnější místo, a není tedy jenom dočasným prostředkem ke shození pár kil, pak je třeba běhání napojit na všechny ostatní dlouhodobě významné složky. Které to jsou?

Nadhodila jsi scénář, že Taijiquan nemusí být pro toho běžce důležitou složkou. Že je jenom jakousi okrajovou aktivita, jakousi přechodnou příprava pro běh. Já osobně bych na kurz, který se týká toho, co mě vlastně ani tak moc nezajímá, vůbec nešel. A už vůbec ne na kurz Taijiquan, který jenom v úvodu zabere několik měsíců.

Takže na tvoji otázku odpovídám Ano. Ano, je možné se zúčastnit jenom úvodního kurzu.


Taijiquan vypadá jako relaxační cvičení. Jak moc náročné je po fyzické stránce?

Taijiquan sestava opravdu vypadá jako relaxační cvičení. Stačí se mrknout na Youtube.

Fyzicky jsou sestavy Taijiquan poměrně v pohodě. Hlavně ty moderní, zjednodušené, určené jako zdravotní cvičení. Nepotřebujete na ně ani sílu, ani rychlost, vytrvalost, a ani pro to nepotřebujete nějaký šílený rozsah pohybů. Ostatně ani ty nezjednodušené sestavy nejsou nějakým extrémním cvičením, které by fyzicky nezvládl každý ne zcela zdevastovaný padesátník.

To, že cvičení sestavy Taijiquan fyzicky nenáročné cvičením je, však neznamená, že musí být cvičením relaxačním.

Je faktem, že v mnohých školách Taiji berou sestavu Taijiquan jako cvičení relaxační. Lidé si jdou po namáhavém dni zarelaxovat v pohybu. Já to mám jinak. Vydržím běžet podstatně déle, a to i poměrně svižně, než cvičit sestavu Taijiquan.

Jak to?

Už jsem myslím řekl, že Taijiquan je ve své opravdové podobě niterným uměním. Pokud se tedy sestava cvičí opravdově, pak se většina práce odehrává uvnitř, a jen něco málo z tohp se projevuje navenek. Je to patrné i na mistrech, kteří když cvičí Taijiquan je tak pro sebe, tedy ne pro předváděčku, tak to navenek vypadá, jako by byli ochrnutí. Pohybují se strašně málo.

To, co je na Taijiquan sestavě jako niterném umění tak vyčerpávající, je soustředěná pozornost mysli s níž vedeme interní pocity. Sestavy jsou náročné na nervosvalové úrovni, jde v nich o excelentní propriocepci a koordinaci mysli a těla.

Dá se to přirovnat k Mindfulness, buddhistické všímavosti? A jaký je rozdíl mezi niterným a vnějším uměním?

Jistěže dá. Mindfulness si tělesných pocitů všímá, ale nijak je neovlivňuje, nechává je být. V Taijiquan si jich také všímáme, ale navíc je ovlivňujeme. Ne tedy brutálně či autoritativně, ale velmi jemně a v souladu s naší fyziologií a psychikou. V souladu s tím, jak jsme jako druh utvářeni.

A teď k tomu rozdílu mezi vnitřním a vnějším umění. Vnitřní se daleko více soustřeďuje na vnitřní práci, vnější naopak. Dále se liší tím, že vnitření hodně pracuje s elastickou energií uloženou do měkkých tělesných tkání, zatímco vnější spíše na chemickou energii ATP, která pohání svaly. To se projevuje v reakci na vnější sílu. Vnitřní umění reaguje měkkou poddajností, vnější tvrdou silou. Řeknu příklad. Typickým a známým představitelem externího bojového umění je Šaolin. Když takového Šaolinského bojovníka majznete po hlavě cihlou, zpevní, až je skoro jako ze železa, takže tu cihlu o něj rozbijete. Po svém výkonu, takové ztvrdnutí dá docela práci, má v sobě méně energie, než před tím. Když naopak majznete po hlavě tajčičuanistu, uvolní se, poddá se tomu, a tu kinetickou energii prostě absorbuje, přemění ji do elastické. Po vašem výkonu má více v sobě energie, než před tím. To mi fakt připadá jako docela chytré.

Myslím, že jsem vyčerpala své dotazy. Chtěl bys ještě něco poznamenat?

No, snad jenom to, že Taijiquan umění neobsahuje jenom cvičení sestavy Taijiquan. To je, abych tak řekl, level one. Další úrovní jsou cvičení s partnerem, čínsky Tui Shou, v překladech nejčastěji Tlačící ruce. Mám radši překlad Citlivé ruce. Protože tady se člověk učí vnímat sebe v interakci s partnerem. Je to zase o tréninku integrujícím tentokrát dvě mysli a dvě těla. Na třetí úrovní je tady zase cvičení s partnerem, kde se spíše měří vnější výkon. Jmenuje se to Tui Shou, česky Volné ruce. Víceméně jde o neregulovaný zápas dle Taijiquan principů. Asi tak podobně, jako je neregulovaný vznik a vývoj Vesmíru s využitím fyzikálních zákonů. No a nakonec jsou tady cvičení se zbraněmi. Jsou tady jak sólo sestavy, tak párová cvičení.

Nemyslím, že je moudré se toho množství děsit. Beru to jako příležitost, do které někteří jdou, jiní ne. Je to v pořádku. To proto, že i samotná Taijiquan sestava nám vydrží do konce života. To proto, že na samém začátku se my učíme sestavu, a pak když už jí umíme, sestava začíná učit nás. Věřte tomu, že je hodně toho, čemu všemu nás může naše sestava naučit.


Chtěli byste se začít Taijiquan věnovat? Škola Taiji Martina Hájka právě teď přijímá nové studenty. Více o kurzech se dozvíte na stránkách http://www.marhajchi.cz/

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Zadejte svůj komentář!
Zde prosím zadejte své jméno