adidas pětka s trochou turistiky

0

První závody jsou obvykle plné emocí. Odradí Terku bolestivá zkušenost od dalšího běhání?

Stála jsem  na Václaváku a přemýšlela, jak se to všechno vlastně seběhlo. Před pár měsíci jsem běhání měla zařazená do kategorie aktivit pro šílence, kteří mají sklony k sebetrýznění. A najednou jsem se měla jít postavit na start závodu. Fakt hustý. A husto začalo být i na náměstí – začala jsem přemýšlet, jak se tyhle davy lidí vůbec vejdou na trasu, a hlavně zda mě ty nedočkavě přešlapující tisíce nohou někde neudupou. 

Rozhodně jsem si ale nepřipouštěla , že bych doběhla poslední. Protože jsem měla Dianu po svém boku, něco jsem měla natrénováno a hlavně jsme s Dianou měly STRATEGII – první tři km být v pohodě, běžet tak, aby se mi to líbilo a pak přidat. Aniž to moje skvělá trenérka tušila, v hlavě jsem měla k oficiální strategii ještě neoficiální verzi – PŘEŽÍT.

 

Být tam sama, tak asi stále ještě stojím někde na Václaváku zmrazená nervozitou. Naštěstí mi Diana říkala, co mám dělat, že se mám jít rozběhat, protáhnout a přesně mě nasměrovala, kam mám vlastně jít. Přes veškeré vnitřní pochyby („co tady proboha dělám?“) a vystrašený vnitřní hlásek(„zvládnu závod podle plánu?“) jsem se musela pousmát. Byl zde definitivně někdo, kdo byl ještě nervóznější než já…..trenérství dalo asi Dianě zabrat víc, než kdyby snad měla sama běžet nějaké mistrovství.

Měla jsem na závodě i svůj podpůrný team – můj táta a pár dalších přátel mi přišlo fandit. Jelikož jsem nikdy dřív neběhala, byl chystaný závod prostě velkou událostí, a já měla jistotu, že v případě totálního vyčerpání mě někdo dovláčí domů :-).


Nedočkavě jsem přešlapovala, jako skřítek neposeda, zvědavě jsem vyhlížela první hvězdičku…tedy spíš okamžik, kdy se odstartuje a všichni se dají do pohybu.

Hlavně se nedat strhnout…tak tahle rada sice zní moudře, ale hodně špatně se praktikuje, když vás prostě strhne řeka proudících pádících spoluběžkyň. Když je člověk zvyklý na výběhy maximálně ve dvou, davová běžecká psychóza prostě vystřelí nohy rychlostí, kterou maximální možná tepovka snese. Zkušenější jedinci již tuší, co následovalo.  Dlouho jsem takhle anaerobně běžet nedokázala (všimněte si odborné terminologie :-), která vystihuje jak můj fyzický stav, ale také celkový nedostatek kyslíku ve vzduchu).

Kromě nedostačujícího dechu jsem ještě začala cítit bolest v noze. Každý krok začal být utrpení a bylo jasné, že do cíle v naplánovaném čase nedorazím. Z běhu jsem přešla do chůze a nepomáhalo ani fandění lidí, kteří se mě snažili povzbudit. Chjo, lýtko prostě neposlouchalo. Totální sabotáž. 

Tak, teď by se mohlo zdát, že happy end se nekonal. Ale víte co? Nakonec jsem to zvládla a i přes to, že to byl částečně chodecký výkon, jsem s časem 30:07 spokojená.

Je to totiž můj osobák. Prostě mám svůj osobní rekord na 5 km a má běžecká kariéra je odstartována a já se těším, jak se teď budu zlepšovat.

 

Jo, nejsem „BORN TO RUN“. Začínala jsem běhat s pocitem, že běh je kardio a kardio je prostě „nutné zlo“. Plus jsem za těch pár týdnů zjistila, že běhání ukrajuje hodiny, které bych jinak věnovala nějakým svým jiným koníčkům, běhání je dokonce občas dřina a běhání rozhodně není levná záležitost (odměnu za závod už jsem si koupila, ale copak mi může stačit jen jedna běžecká podprsenka? A to, že by se mi šikly ještě jedny botky do terénu, to asi pochopí každý běžec, že? :-)) …zkrátka ještě nedokážu úplně na 100% říct, že běhání miluju. Co ale s jistotou říct můžu, je to, že definitivně miluju pocit, který díky běhání mám. 

 

ZANECHAT ODPOVĚĎ

Please enter your comment!
Please enter your name here