Pražská stovka je dálkový pochod, pro některé terénní ultramaratonský běh.Každoročně se trasa mění, délka i náročnost. Přestože se závod odehrává u Prahy a nevede přes vysoké hory, tak patří k nejextrémnějším akcím v Čechách. V roce 2013 se konal již 20. ročník a jubilejní trasa měřila 145 km / 5200 m+ . Na start se postavilo 278 vytrvalců, do cíle nakonec dorazilo 130, z nichž dva nejrychlejší borci, Jan Zemaník a Lukáš Masák, zvládli trasu za 18 hodin a 40 minut.
Rok od roku se Pražská stovka stává populárnější a to především zásluhou hlavního organizátora Olafa Čiháka. Už po pár minutách rozhovoru je mi jasné, proč. Olaf je člověk, který propadl toulání přírodou, který miluje objevování nových míst a zákoutí a který Pražské stovce věnuje většinu svého volného času.
Olafe, jak ses vlastně k dálkovým pochodům a ultrazávodům?
K turistice mě přivedli rodiče. Také jsem jako dítě chodil do atletického oddílu, ale tam mě moc nechtěli kvůli zdravotním problémům, takže mě nechtěli pouštět na závody. Nejvíc mě bavilo běhání, ale díky problémům s páteří a srdcem jsem se vlastně dal na ty pochody. Ty se postupně prodlužovaly a vlastně velmi brzo jsem se dostal až k těm extrémním vzdálenostem.
Jedním z lidí, kteří mě k 100km pochodům přivedli, byl i Honza Simet, kterému jsem věnoval 20. ročník. Byl to výborný kamarád, který se zúčastnil všech 19 ročníků Pražské stovky (16x jako účastník a 3x jako pořadatel, kdy mu už nemoc neumožňovala chodit takové extrémní trasy). Honza zvládl nachodit a naběhat přes 150 000 km a je zapsán v Guinessově knize rekordů za absolvování 1000 běhů a pochodů na 100 km. V roce 1997 byl celkově sedmý na mistrovství světa v běhu na 48 hodin, druhý v kategorii výkonem 297,3 km.
A jak ses dostal k vlastnímu organizování?
V podstatě už jako dítě. Chtěl jsem si prostě uspořádat něco svého a tak jsem vlastně uspořádal své první akce, s pomocí rodičů samozřejmě. První stokilometrovou akci jsem pořádal, když mi bylo dvanáct a půl. No, a když mi bylo šestnáct, tak vlastně začala Pražská stovka.
A to jsi organizoval sám?
Pomáhala mi maminka, která to zaštítila, aby tam byl někdo dospělý, ale jinak jsem to zorganizoval celé sám. Máma a mladší setry pomáhaly na kontrolách.
A jak se vlastně na začátku lidé o tvých akcích dozvěděli?
Chodil jsem na různé dálkové pochody, tenkrát nebyl ani internet nebo mobily, takže jsme vydávali papírové propozice, které jsem rozdal kamarádům. Samozřejmě to nebylo tak veliké, jako je to dnes. Prvního ročníku se v roce 1994 zúčastnilo 14 lidí. Na začátku to prostě byly vlastně akce, kdy se sešlo tak patnáct až dvacet lidí.
A teď máš Pražskou stovku nějak omezenou na počet účastníků?
Zatím žádné omezení zatím nemáme. Pořád se to ještě nedostalo do takového extrému, abychom to museli nějak omezovat. Je tedy fakt, že předloni se mi přihlásilo 600 lidí a to už jsem o tom začal trochu přemýšlet. Nakonec to ale za nás vyřešila poměrně drsná předpověď počasí a hodně lidí nedorazilo. A teď na posledním jubilejním ročníku jsme trasu hodně prodloužili a ztížili, takže se účast snížila díky tomu.
A příští rok bude ještě těžší? Slyšela jsem, že se vžil termín „Olafův kilometr“. Prodlouží se Olafův kilometr ještě o něco víc v letošním roce?
Přemýšlím, že by se to opět vrátilo do té původní délky někde kolem 120 km. Přeci jen ten 20. ročník měl být a byl prostě jiný, náročnější. Nicméně si každý může vždy vybrat i méně náročné trasy. K dispozici byly například loni doprovodné dálkové pochody v délce 80km, 65km a 50km nebo turistické pochody na 25 km a 17 km.
Jak se Pražská stovka vyvíjela? Byly na trati vždy nějací borci, kteří to běhali?
Dá se říci, že ultraběžci byli na Pražské stovce hned od začátku, jen jich bylo míň. A samozřejmě se celá organizace přesunula z náčrtků na papíře na internet a celkově se muselo změnit a přizpůsobit i zázemí. Na prvním ročníku bylo na občerstvovačkách především prostě pivo v plechovce.
A co organizační tým? Kolik lidí se vlastně podílí na organizaci?
Letos už nás bylo 25. Plánování většinou dělám sám, ale někdo musí být na trati, pomáhat ze značením, musí tam být kontroly, zajišťuje se čaj, polévky, zázemí, atd. Jádro týmu tvoří bezva parta, která oraganizuje asi pět velkých ackí ročně.
Proč se vlastně Pražská stovka pořádá začátkem prosince? To jsi to od začátku chtěl mít prostě co nejnáročnější?
Pražská stovka vznikla v době, kdy 100km pochodů bylo strašně moc a volný termín byl právě až na přelomu listopadu a prosince. A tak to prostě zůstalo dodnes.
A jak vymýšlíš trasu, která je každý rok jiná?
Okolí Prahy znám hodně dobře. Sice mě sem tam pořád ještě něco překvapí, ale většinu trasy už mohu v pohodě vymýšlet podle mapy, protože terén znám. Je ale fakt, že nakonec při přípravě nachodím stejně spoustu kilometrů.
Občas se ozvou hlasy, že bys měl trasu ustálit. Přemýšlel jsi o tom?
Občas mi někdo řekne, že by trasa měla být třeba stejná nebo míň náročná, ale naopak hodně lidem se právě to, že se trasa každý rok mění, líbí. Pražská stovka ale není jenom o závodění, jde o poznávání krásné přírody, setkávání s přáteli, lidé si mohou po cestě sem tam posedět v hospůdkách a prostě si závod užít.
Co se týká obtížnosti, tak takový je současný trend. Lidé vyhledávají výzvy. Každý ví, že Pražská stovka je extrémní, náročný závod a je jasné, že účast tudíž není bez rizika, ale toho by si všichni, kteří se přihlásí, měli být vědomí. Nemáme zajištěnou záchrannou službu v pohotovosti na každém rohu, to prostě není v našich možnostech. Každý závodník má u sebe mobil a na cestě je pár záchytných bodů (vesnice a občerstvovačky). Prostě je to ultra závod a na rozdíl od městských komerčních závodů se ho účastní vesměs běžci, kteří jsou zkušení a trénovaní, kteří si dokáží spočítat, kolik toho musí zvládnout. Kdo se necítí a závod vzdá, tak se dopraví do cíle jinak, případně nám alespoň pošle SMS, že odstupuje.
Kolik lidí obvykle závod nedokončí?
Bývá to kolem 50%.
Proč se přesná trasa zveřejňuje až týden před závodem?
Nelíbí se mi trend, který je na B7, kdy si borci trať i několikrát dopředu prochází. Dřív se nic podobného nedělo. Myslím, že krása Pražské stovky je i v tom poznávání nových míst. Sice se ozývají hlasy proti tomu, aby se zveřejnily podrobnosti až na poslední chvíli, ale hodně lidem se to naopak líbí a proto na Pražskou stovku také jezdí opakovaně. Všem se zavděčit prostě nedá.
Hodně se ti také zvyšuje zahraniční účast.
Ano, teď na poslední Pražské stovce byla téměř stovka lidí ze zahraničí. Nejvzdálenější byl až z Venezuely. Tradičně jezdí větší množství lidí ze Slovenska, Maďarska, Polska, ale také z Ruska či Ukrajiny.
Co si s sebou musí účastníci brát s sebou na trať?
Především je nutné nepodcenit oblečení, sledovat pořádně předpověď. Doporučená je GPS, mapa a pak to rozhodně nejde bez čelovky.
A co jídlo? Je na trati zajištěné?
Na trati jsou občerstvovací stanice a restaurace v rozmezí cca 15 – 25 km. Většina účastníků si nosí ale svou zásobu pití i jídla.
Pod kým Pražskou stovku pořádáš a co kromě Pražské stovky ještě organizuješ?
Pražská stovka je pořádaná pod Klubem českých turistů. Mimo Pražské stovky organizuji ještě méně známé letní Týnišťské šlápoty. Ty jsou ještě starší než Pražská stovka. Je to v Týništi na Orlicí, kde žila moje babička a kam jsem jezdil jako malý na prázdniny. No a ještě pomáhám kamarádům na dalších akcích, jako jsou Brtnické ledopády, Jarním Šluknovskem, Loučení s turistickým rokem a pár dalších akcích.
Jak je závod zabezpečen finančně daří se ti shánět sponzory?
Sice podobné závody začínají být mezi lidmi čím dál víc populární, ale bohužel se sponzoři do podpory příliš neženou. Většinou vypomůžou materiálně, což samozřejmě moc oceňujeme, ale není to tak, že bychom dostali od někoho finanční podporu.
A jak se ti daří skloubit organizaci závodů se zaměstnáním?
To je teď dost problém. Mám v práci volný víkend jen jednou za šest týdnů a jsem z toho dost smutný. Takže na organizaci vždy padne celá moje dovolená. Také mě mrzí, že nemám tolik času na jiné akce.
A nepřemýšlel jsi, že by se ze závodů stala tvoje práce, která by tě živila?
Jasně, že jsem takové myšlenky měl, ale pokud bychom chtěli, aby nás to živilo, tak bychom to museli dělat úplně jinak a možná by nás to potom ani tolik nebavilo. V tuto chvíli to rozhodně na uživení není ani náhodou. Celé roky to bylo spíš v mínusu, teprve teď díky extrémnímu nárůstu účastníků už tam nějaký minimální zisk je, ale to se zase investuje do vybavení na příští rok – termosky na čaj, zkvalitnění zázemí a organizace. Na to si to asi vydělá.
Kolika stovkových pochodů ses už celkem zúčastnil?
To už se snad ani nedá spočítat . Přes 450 určitě. Už od puberty mě bavilo chodit a běhat v přírodě a doufám, že těch pochodů bude ještě hodně.
Olafe, díky moc za rozhovor a budeme se těšit, co přichystáš pro závodníky letos.
