Během své nedávné přednášky se slovenský radikální ochránce přírody Juraj Lukáč pustil do českých i slovenských notorických opravářů přírody, nešetřil ani mozkovou kapacitu otylých myslivců nebo vysvětlil propastný rozdíl mezi přirozeností a původností.
Lukáč také cupoval snahy chránit druhovou rozmanitost nebo zákaz chodit v chráněných územích mimo stezky. Přečtěte si výběr nejzajímavějších myšlenek z přednášky.
Přednášku Juraje Lukáče na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity rozhodně nejde považovat za monolit. Slovenský radikální ochránce přírody a náčelník Lesoochranárského sdružení VLK se v rámci své dvouhodinové prezentace dotkl řady citlivých a palčivých témat, která často prosté otázky praktické ochrany přírody svou hloubkou přesahují.
Přirozený, nebo původní?
Jediným výsledkem, který v konečném důsledku plyne ze zjednodušování a zaměňování dvojice slov „přirozený“ a „původní“ jsou nekonečné hádky mezi ochránci, či spíše opraváři přírody. Zvlášť v Čechách je to velký problém. Často říkáte: „Tady nikdy smrk nerostl,“ snad jako by to byl nějaký argument. A stejně tak říkáte: „Tu by měl být původní buk.“ Ale je to naprosto směšné. Je to nepochopení základních principů ochrany přírody. Proč? Původní jsou třeba Chodové oblečení do starých krojů s dudami přes rameno. A kdo se tu dneska bude zasazovat o to, aby se dudy a kroje vrátily na venkov?
Je holý fakt, že lesy minulosti jsou jiné, než lesy současnosti. A buďte si jistí, že lesy budoucnosti budou vypadat úplně jinak, než jak vypadají teď. Základním atributem života je změna. Kdyby tu nebyla, pořád by na Zemi žily jen bakterie jako před čtyřmi miliardami let. A proto je užití slova „původní“ v ochraně přírody úplný nonsens. „Původní“ je vždycky vázané k nějakému času. Chceme mít původní lesy ze sedmnáctého století, původní lesy ze století devátého, či ještě starší? Protože pokud chceme doopravdy původní lesy, pak by tu měly být přesličky a stromovité plavuně z časů před 150 miliony lety, ne?
Proto Lukáč bojuje za lesy přirozené. Ty, které tam jsou a které tam patří. Jednoduše proto, že svět je tak složitý a neuchopitelný, že mu nerozumíme a nechápeme ho, a proto bychom do něj, do té jeho přirozenosti neměli zasahovat. Změna je přirozenost. Nechceme z přírody vyrobit muzeum, skanzen, a v něm zakonzervovat lesy sedmnáctého století. Jenže to je případ většiny lesníků.
Druhová pestrost není ukazatel kvality
Druhová rozmanitost pro Lukáče není argument. Je to jen výsledek holandské vědecké školy, kterou se nechalo infikovat spoustu českých přírodovědců. A ti teď věří, že původní tu byla jakási rozvolněná parková zeleň, po které pobíhali pratuři a divocí koně, a hlavně že to celé bylo strašně druhově rozmanité. Docent Martin Konvička z Českých Budějovic například tvrdí, že tyhle vysekané a vypasené louky jsou bohatší na motýly (pozn. red.: Přečtěte si rozhovor s Martinem Konvičkou: Motýli v ČR vymírají, česká ochrana přírody selhává). Jasně, že jsou. Protože v lese na žádné motýly přece nenarazíte. To ale není žádné zvýšení biologické rozmanitosti, že se na louce najde jeden motýlek, který v lese není.
Ornitologové zase milují ty svoje ptáčky. Víte, kde je například největší ptačí rozmanitost? Je vždycky v místě bydliště toho kterého příslušného ornitologa. Stejně jako největší druhové bohatství stromů na Slovensku je v okolí Zvolena, kde je lesnická univerzita. Oni dál než pět kilometrů nepůjdou. A tohle je typické i pro Konvičku a jemu podobné. Když se podíváte na celkovou druhovou rozmanitost ptáků, zjistíte, že opeřenci jsou absolutní jednička. Proč? Protože je nejsnazší je pozorovat. Je to populární a proto se jim tolik lidí věnuje. A tihle odborníci se pak profilují do pozice, ze které budou tvrdit, že biologická rozmanitost by se měla stanovovat podle množství druhů ptáků.
Proč se v lese chodí jen po stezkách?
Lukáčovo sdružení VLK bojuje za to, aby lidé mohli volně chodit po území rezervací i mimo značené cesty. Lukáč kvůli tomu považován za exota. Ale přemýšleli jste někdy o tom? Na Slovensku je celkem pět stupňů územní ochrany, a od třetího výš by už návštěvník neměl sejít z chodníčku značené stezky. To je typická ukázka zákona, který vymyslí „oni“, ale ne ochránci přírody. To „oni“ totiž nepotřebují, abyste jim tam chodili, aby každý s chytrým mobilním telefonem fotil, že tam se těží, tam se seká, tam je holoseč… Proto nesmíte z chodníku. A také proto je v platnosti nařízení, že do vzdálenosti 200 metrů od chodníku se nesmí kácet. Abyste měli pocit, že jdete krásným lesem a neviděli tu spoušť hned vedle.
Jak může mít člověk rád divočinu, když si do ní nemůže zajít? Tu přece musíte vidět, abyste ji mohli milovat. A tohle vám současný zákon o ochraně přírody neumožňuje. První co udělal stát, když udeřila kalamita v Tatrách, aspoň do doby než se nám podařilo blokádou zastavit těžbu, že zakázal vstup lidem do té doliny. Prý kvůli bezpečnosti, ale ten pravý důvod je jinde. Oni nechtěli, aby někdo vůbec viděl, že se ten les bez větších problémů dokáže sám, přirozeně a bez pomoci obnovit. Na vytěžených místech, kde proběhla sklizeň, jsou holiny ještě dodnes. Oni prostě nechtějí, aby lidé věděli, že se les dokáže opravit sám.
Juraj Lukáč má teorii, že i kdyby se povolil přístup i mimo stezky, tak 95 % lidí se bude nadále pohybovat po turistických značkách. Protože ti, kteří chtějí chodit po rezervacích, tam stejně budou chodit a chodí i teď, když je to zakázané. Lidé prostě chtějí být vedeni, bojí se, že se ztratí. Že to jde jinak, ukazuje německý Bavorský les. „Choďte si, kde chcete, ale pokud se ztratíte, je to vaše věc.“ Na většinu lidí fungují hospody v lese jako feromonové lapače. Tam, kde je hospoda, tam i 90 % výletníků skončí. Proč by chodili někam dál? Tu možnost jít někam dál jim musíme nejdřív dát.
Darwin, nástroje masy a vlci
Koncept evoluce spočívá v tom, že v přírodě zahynou jen ty druhy, které se špatně přizpůsobily svému okolí nebo s ním špatně nakládaly. Není to o krvavých drápech, naopak, to Darwin nikdy nepsal. Evoluce je vždycky o spolupráci. Přežily jen ty druhy, které se spolu naučily spolupracovat, ne ty, které měly největší drápy… ty už tu dávno nejsou. Evoluce je symbiotická. To, jestli organismus v tomhle složitém světě přežije nebo nepřežije, naznačuje množství jeho potomků. Ti, co se k okolnímu prostředí chovají špatně, ti mají méně potomků a proto jich vlastně ubývá.
Mám třeba příklad z Ukrajiny, který se mi moc líbí. Tam člověk vyrubal a prodal lesy na svahu nad svým domem. Přišla průtrž mračen, utrhla celý holý svah a zavalila ten dům i s ním. A tak to prostě funguje: zasáhl si hloupě do přírody, zaplatíš, nemáš děti, vyřešeno, můžeme jít dál. Jako Darwinova cena. Člověk se hloupě zachová, ale zvíře ne. Juraj Lukáč však dodává: bojme se toho času, až se vlci naučí číst. Proč? Když se vlk narodí, musí se během svého života všechno učit od začátku, vychází jen z toho, co má ve své DNA. Za svých patnáct let života prostě nedokáže vypracovat žádnou účinnou strategii proti myslivcům. Až se vlci naučí číst a psát, a vlk zajde do knihovny… a začne vycházet ze zkušeností tisíců předchozích vlčích generací, bude to strašné.
To odlišuje člověka od ostatních zvířat. My jsme se nějakým snad božím zásahem naučili ukládat informace mimo DNA. Kdybychom teď zlikvidovali všechna data, média, knihy, tak nikdo z nás, ani jediný člověk, neumí vyrobit mobilní telefon, foťák nebo nůž. Tyhle nástroje nazývám „nástroji mas“. V jedné pušce stojí tisíce generací lidí, kteří ji vymýšleli. Tisíce generací vynalézali papír, pak střelný prach, a pak si to zapsali na nosič – papír. Ne do DNA.
Svlečte se do naha a běžte chytit vlka
Díky tomu následující generace nemusely vymýšlet, jak vyrobit papír, nebo střelný prach. Mohly se jen soustředit na to, co se s tím dá dělat. Když přijde myslivec s puškou do lesa, aby zastřelil vlka, nestojí proti šelmě sám. Proti vlkovi stojí miliony lidí ztělesněných vývojem té pušky, vlk je bez šance. Žádný myslivec nedokáže sám vyrobit pušku.
Samotné myslivce Lukáč nešetřil. Myslivci jako o sociální skupina se vyznačují tím, že o vlastní síle nejsou schopni přejít ani čtyři kilometry. Už ty široké postavy, červené tváře. Každý je zasažený alkoholismem. Ještě jsem neviděl myslivce, který by vládl mozkovou kapacitou ekvivalentní zbrani, kterou používá. Není schopný ji vyrobit, jen použít. Přežít ve složitém systému mu umožňuje nástroj mas. Jediný férový způsob jak porazit vlka? Svlečte se do naha a nahánějte ho s holýma rukama po lese.
Autorem článku je Radomír Dohnal, publikovaný na ekolist.cz
